Návrat na INNtöne u hornorakouského Diersbachu mě po dvou letech nechal vzpomenout, jak je tento festival svojský a neotřelý. Venkovská atmosféra farmy Paula Zaunera má v kalendáři milovníků jazzu zcela výjimečné místo, byť se v posledních letech termín festivalu neustále měnil. Spojení světové hudební špičky s neformální atmosférou venkovské stodoly, přilehlých luk a v Rakousku všudypřítomnou vůní krav má své neopakovatelné kouzlo. Letošní ročník nabídl pestrou paletu žánrů i emocí – od křehké etno-jazzové fúze přes bezbřehou avantgardu a živelný tradiční jazz až po elegantní bop.
Chris Jennings Drum ’n’ Koto
Pro projekt Drum ’n’ Koto kanadského kontrabasisty Chrise Jenningse platilo to, co jsem zjistil již před dvěma lety, tedy že na INNtöne to nejlepší často přichází hned na začátku programu. Jenningse na pódiu doplnila pozoruhodná sestava: francouzsko-vietnamský kytarový virtuóz Nguyên Lê, japonská hráčka na koto a zpěvačka Mieko Miyazaki a bubeník Patrick Goraguer, který vedle bicích obsluhoval i perský cimbál santur. Netradiční fúze moderního jazzu s dálnovýchodní hudební tradicí nabídla komorní intimitu i silnou rytmickou dynamiku.
Souhra všech aktérů šlapala bezchybně. Strhující virtuozitu předvedla jak Mieko Miyazaki, tak Nguyên Lê, zatímco Goraguerův santur dodal celému zvuku unikátní barvu. Výsledkem bylo nadupané vystoupení, ze kterého byli diváci nadšení a jež by sneslo i delší časový prostor. Jako křehký přídavek na závěr zazněla kompozice Silence.
Markus Stockhausen Group
Německý virtuóz na trubku a křídlovku Markus Stockhausen přivezl na festival své mistrovské kvarteto, v němž ho doprovázeli klavírista a klávesista Jeroen van Vliet, violoncellista Jörg Brinkmann a bubeník Christian Thomé. Společně předvedli hudebně výsostně precizní set, stejně jako den předtím v Dobrši. I s pouze pár hodinovým odstupem mezi koncerty Stockhausenova hudba neztrácí nic ze svého magického půvabu.
Zatímco kapelníkovo vyprávění o galaxiích mělo mnohem větší atmosféru pod širým nebem za teplé letní noci v Dobrši než v rozehřáté stodole (ze které se postupně stávala pořádná sauna), samotná interpretace byla opět dokonalá a došlo i na kuriózní festivalový moment. Když intimní přídavek There Is Always Hope začala přehlušovat kapela z venkovní scény, sám organizátor Paul Zauner pohotově vyběhl ven a produkci na louce na chvíli přerušil.
Aki Takase & Daniel Erdmann
Zhruba po roce od pražského vystoupení jsem si již ve značně saunovém prostředí stodoly užil avantgardní duo japonské klavíristky Aki Takase a německého tenorsaxofonisty Daniela Erdmanna. Oba hudebníci předvedli povedenou, zdravě šílenou jízdu, která stála na jejich letité telepatické souhře.
Set zahájili osobitou úpravou Ellingtonova Caravanu, do níž plynule míchali různé hudební citace, standardy i vlastní autorské kompozice. Přesnost v unisono pasážích a strhující změny tempa otevíraly prostor pro absolutní svobodu vyjádření. Koncert uzavřeli poctou Mingusovi v podání kompozice Duke Ellington’s Sound of Love.
Gunhild Carling
Během pauzy ve stodole přenesla pozornost na venkovní scénu na louce švédská multihudebnice a zpěvačka Gunhild Carling. Tato energická dáma vzala publikum na výlet do historie tradičního jazzu a svým živelným vystoupením doslova rozpálila obecenstvo na louce.
Luís Vicente Quartet
Po venkovní rozjeté zábavě přišlo ve stodole o poznání nestravitelnější, ale hudebně o to intenzivnější sousto. Portugalský trumpetista Luís Vicente si přizval nekompromisní sestavu – saxofonistu Johna Dikemana, kontrabasistu Luka Stewarta a bubeníka Onna Govaerta – a společně naservírovali dravý free-jazzový koktejl plný zběsilých sólových výstupů.
Bylo až úsměvné sledovat, jak téměř polovina přítomného obecenstva stodolu postupně vyklidila – část diváků očividně čekala na přístupnější bluesový večer Dee Alexander. Ti, kteří zůstali, si však více než hodinové hlasité a zběsilé pásmo užili na maximum a možná až za něj. Muzikanti byli tak rozjetí, že značně přetáhli svůj vyhrazený čas, na což se je také marně snažil sám Paul upozorňovat. Nakonec to však vzdal a já vlastně taky, šel jsem šetřit sluchovody, protože už toho bylo opravdu moc. Příjemným vedlejším efektem prořídlého publika ve stodole však bylo, že se tam konečně dalo trochu dýchat.
Dee Alexander „Dee gets Blue“
Chicagská vokalistka Dee Alexander přinesla na pódium tradici, blues a emocionální autentičnost v klasičtějším jazzovém střihu. V zádech měla skvěle fungující kapelu tvořenou pianistou Miguelem de la Cernou, saxofonistou Osianem Robertsem, kontrabasistou Wolframem Derschmidtem a bubeníkem Dušanem Novakovem.
Výborně fungovala zejména skladba Butterfly, kde se zpěvačka i doprovodná kapela naplno rozjely. Koncert doprovázely vřelé průpovídky o univerzálním jazyku hudby, lásce, míru a radosti. Zřetelná byla také silná chemie mezi Dee a pianistou Miguelem de la Cernou, kterého označila za svého nejlepšího přítele. Fajn klasika.
Fabrizio Bosso Quartet
Půlnoční závěr dne patřil italskému trumpetistovi Fabriziu Bossovi a jeho dlouholetému kvartetu, v němž účinkují klavírista Julian Oliver Mazzariello, kontrabasista Jacopo Ferrazza a bubeník Nicola Angelucci. Kapela představila materiál ze svého posledního alba a nabídla moderní jazz plný dramatu, dynamiky a strhujícího spádu.
Bossovo charismatické vedení a elegance hry potvrdily, že v jazzovém světě je stále co objevovat. Jediným neduhem koncertu byla pokročilá půlnoční hodina, kdy už se u publika (včetně mě) po celodenním maratonu začala projevovat značná únava.
Nakonec rozhodně nelituji, že jsme na INNtöne opět zavítali, byť pouze na jeden den. Nedělní program stál rozhodně za to a bylo moc fajn opět nasát tu výjimečnou atmosféru, kdy statek uprostřed polí a luk doslova dýchá hudbou!
Štítky