REZONANCE DOBRA – pátek 13. října, PETROF GALLERY, BIO CENTRAL, KLUB ČP. 4
Emil Viklický a Pavel Hrubý v roce 2020 vydali úžasnou desku Between Us a od té doby spolu také pravidelně s tímto repertoárem koncertují. Za ty více než tři roky však přidali i nějaké nové věci, které také přijeli představit do Hradce Králové. Prezentovali se opět báječnou souhrou a vzájemnou interakcí a zahráli nám třeba Forlorn Peach Tree od Emila, nebo novinku Dawn Devayne. Na řadu přišla i krásná verze Emilovy Bazaličky a Pavel přispěl svou skladbou Timelessness. S nádherným feelingem si střihli Chan’s Song od Herbieho Hancocka, který věnovali dramaturgovi festivalu Michalovi Wroblewskému. Báječné, milé a velmi příjemné vystoupení.
fotky: Anna Baštýřová
Jak jsem přejel do Centralu líbezně naladěn, způsobil mi Marek Pospieszalski Oktet šok, z kterého jsem se během prvních čtyř skladeb nedokázal otřepat a tak jsem vystoupení raději dobrovolně opustil. Noise a šílené disonance v úvodu mě skutečně fyzicky bolely a v ten den to nebylo nic pro mě. Inu stane se.
fotky: Lukáš Veselý
Zato Concept Art Orchestra jakoby mě chtěli ukonejšit a pohladit na duši. To se jim povedlo hned od začátku a od prvních tónů jsem si vystoupení užíval. Hrály se výhradně skladby z aktuálního výjimečného projektu Music for Lights and Shadows, ve kterém 18členné těleso se zahraničními hosty, zpěvem (Malgorzata Hutek), elektronikou (Tomáš Sýkora), smyčci (Epoque Quartet) a kreativním light designérem (Zbyněk Oudys) využilo snímky přírody, záběry opuštěných domů ponechaných napospas drsné severské krajině nebo abstraktnější díla vytvořená nevšedními technikami od norských fotografů. V Botanical Perceptions se Marcel Bárta blýskl sólem na sopránku a kompozice Abandoned Houses I., II. a III. od dirigenta orchestru Helgeho Sundeho sloužily jako taková červená nit provázející koncertem a byly zařazeny na začátek, doprostřed a na konec. Intrikovaná a bezvadně prokomponovaná hudba byla balzámem pro mé uši a měl jsem pocit, jako by mě někdo objímal a hladil. Bylo mi příjemně a nechal jsem unášet na líbezných zvukových vlnách podpořených projekcí fotek.
fotky: Lukáš Veselý
Po zkušenosti s Klubem čp. 4 z minulého roku jsem si nechal Rusty Cowboys s klidem ujít, jelikož jsem je viděl před dvěma měsící na festivalu v Dobrši.
foto: Lukáš Veselý
VLNY RADOSTI – sobota 14. října, SBOR KNĚZE AMBROŽE, BIO CENTRAL
Kolega Honza Hocek mile vzpomenul na Petra Slabého, který nás tento rok předčasně opustil. Měl jsem možnost ho poznat na minulých ročnících Jazz Goes to Town a jsem tomu velice rád. Díky za vzpomínku, Honzo!
fotky: Anna Baštýřová
Streifenjunko je duo saxofonisty Espena Reinertsena a trumpetisty Eivinda Lønninga. Prvních 10 minut svým intimním tichým pofukováním příjemně vyplnili duchovní prostor Sboru kněze Ambrože. I když se poté trochu odvázali, hráli stále potichu, což dokonale sedlo do hrobového ticha a atmosféry koncertu. Jakoby byl tento prostor stvořený pro takovéto zážitky. Ševelivé zkoumání toho, co lze z nástroje vyloudit za zvuky se v druhé části stalo místy až meditativnim. Muzikantům stačilo jen mačkat klapky a ventily nástrojů a měnit zvuk třeba položením trubky na zem. Toto ohromně intimní vystoupení mi zcela sedlo do nálady pošmourného sobotního dne. V přídavku nás ještě vzali zvuky, foukáním a pískáním na krátkou procházku do lesa. Bravo!
fotky: Lukáš Veselý
Rezidenční projekt The Shape of Jazz to Come se letos sešel ve složení Kristýna Švihálková (CZ) – melodické bicí nástroje, perkuse, Ian Mikyska (CZ) – strunné a dechové nástroje, Štěpán Janoušek (CZ) – trombón, zpěv, Jan Pudlák (CZ) – klavír, klávesové nástroje a Amalie Dahl (NO) – saxofon. Po velmi komorním úvodu se Ian namísto violy da gamba chopil kytary a zvuk kapely zhutněl, dechy troubily jak na lesy, do toho se přidaly zběsilé běhy po pianu a vibrafonu, načež Kristýna usedla za bicí a rozjela se parádní kakofonie. Ale jen na chvíli, protože se vrátila zase k vibrafonu a přidal se k ní sólujici Štěpán, aby se první část koncertu dočkala vyblázněného závěru opět za podpory bicích. Do druhé části nás uvedl pořádný noise, div si nebylo nutné zacpat uši, aby nás následující vyklidnění mohlo utišit. Došlo až na, v rámci jejich projevu, líbeznou pasáž, ve které Ian hrál na fujaru a Kristýna smyčcem na vibrafon. Třetí pasáž začala potemněle, zvonění na poplach dotvářela i povedená světla. Opět využívali přechody z vyklidnění do klimaxu a zvukového zahlcení. Poslední část se z vyloženě free jazzového haluzení vyklidnila až do meditativního ambientu, čímž jen bylo podtrženo toto nesmírně pestré a neustále se měnící vystoupení. Ještě nám všichni členové pod vedením Štěpána na závěr zazpívali. Byl to prozatím nejvydařenější rezidenční projekt, kterého jsem byl na festivalu svědkem.
fotky: Lukáš Veselý
No a pak to přišlo! Nejen papírový vrchol festivalu! S nástupem Trondheim Jazz Orchestra a odpálením první pecky Aftermath rock v Centralu explodovala nálož energie a ta nepolevila až do konce nadupaného vystoupení! Počáteční nářez vypnul do haluzní mezihry obou bicmanů s kontrabasem, který také posloužil jako perkusivní nástroj a nakonec celá věc došla vyvrcholení za podpory zbytku orchestru. Srozumitelné, i když velmi komplexní pasáže, které měly nesmírné koule, střídaly tyhle rozbité a spletité kousíčky, sóla a menší formace v rámci kapely, což nám poskytovalo dokonalý obrázek o ucelenosti tohoto výjimečného souboru. S trochou nadsázky jsem si dovolil poznamenat, že čekání těch pět dnů na tohle nakonec tedy rozhodně stálo za to. V další věci Disco Dreams se s nadsázkou nebáli zavítat do tanečních rytmů, přičemž rytmicky hutný disco základ se změnil v pořádný vyšponovaný miš maš. Orchestr chvíli dokonce swingoval, trombónista sóloval jak o život a ta zvuková masa se na nás valila jako tank. Pak nastalo ticho a sólo pro Sofii. Jejím obdivovatelem jsem se stal právě na Jazz Goes to Town, a to již v roce 2021. Opět ukázala, jak je neuvěřitelná svým rozsahem i komplexností, chvíli se ze sóla stal i hlas kontra bas a bylo to opravdu krásné poslouchat. Následující Critical Mass Destruction byla brutální free nářez, bouře a skutečná destrukce. Z těchto epických erupcí vzešel free kvartet bicích, houslí, kontrabasu a kláves. Po delší chvíli se přidaly odsekávané dechy a zbytek orchestru a začali do nás zase pumpovat nabušenou energickou smršť. Naprostá orgasmická sonická pulzující extáze, až někde na pokraji bláznovství při sóle tenor saxu. Nepolevili ani na chvilku a další bravurní moment nastal při perkusivní výměně mezi cellem a bicími. Před poslední skladbou muselo dojít k výměně kopáku, takže byl čas na povedený vtip z knihovny a jelo se dál jak o život v šíleném kvapíku se sólující Amalií a řízenou imrovizací zbylých dechů. Apokalyptická kompozice! A na závěr jako přídavek přišlo zopakování části jedné z přechozích prezentovaných skladeb. Zážitek, na který se jen tak nezapomene.
fotky: Lukáš Veselý
Letošní Jazz Goes to Town pro mě byl opět plný hudebních překvapení a milých lidských setkání. Hudební vyvrcholení se skutečně vydařilo a vystoupení Trondheim Jazz Orchestra pro mě bude aspirovat na jeden z nejlepších koncertů letošního roku. Tak zase za rok?