14. Enter Enea Festival, Nad Jeziorem Strzeszyńskim, Poznań
Michal Sýkora:
Druhý festivalový večer otevřel saxofonista Tomasz Wendt a Leszek Możdżer na piano tklivou vzpomínku na Jana Ptaszyna Wróblewskego, jehož pohřeb se státními poctami se konal právě tento den ve Varšavě.
Pak uvedla elegantní Agáta Kołacz pečlivě všechny muzikanty očekávaného Gard Nilssens’s Supersonic Orchestra. Jejich uspořádání nástrojů na pódiu slibovalo zcela nevšední zážitek. Tři soupravu bicích uprostřed v čele pódia, okolo tři basy a teprve za nimi a okolo 12 dechařů. Orchestr nastoupil v této sestavě:
Gard Nilssen, Hans Hulbækmo, Håkon Mjåset Johansen – bicí nástroje a perkuse,
Petter Eldh, Ole Morten Vågan, Ingebrigt Håker Flaten – kontrabasy, perkuse,
André Roligheten, Eirik Hegdal, Per ”Texas” Johansson, Jonas Kullhammar – tenor saxy, klarinety,
Mette Rasmussen, Maciej Obara, Signe Emmeluth – alt saxy,
Thomas Johansson, Goran Kajfes – trubky,
Erik Johannessen, Guro Kvåle – trombony,
Jørgen Brennhovd – sound design.
Úvodní fortissimo uhranulo publikum, následně se pod vedením hlavního saxofonisty André Rolighetena ve skladbách z jejich druhého alba Family střídaly hutné až free jazzové big bandové vlny s klidnějšími melodickými částmi s virtuózními výkony jednotlivých sólistů. Gard Nilssen se vědomě vyhýbá použití harmonických nástrojů, aby otevřel větší prostor a vytvořil více příležitostí pro rozvoj všem členům svého orchestru. Gard Nilssenův ultrazvukový big band splnil naše očekávání, skvělý soudobý jazzový big band, energie tryskala z pódia! Koncert vyvrcholil grandiózně, jak můžete posoudit ve videoukázce. Jaká škoda, že možnost přídavků v zájmu dodržení časového rozvrhu organizátoři zrušili.
Michal Kratochvíl:
Druhý den nemohl začít jinak, než poctou polské legendě Janu Ptaszynu Wróblewskému, který měl zrovna v ten den ve Varšavě pohřeb. Tomasz Wendt a Leszek velmi procítěně odehráli Ptaszynovu skladbu Jakie chcesz mieć dzisiaj sny a jeho duch se vznášel nad námi. Dojemné zahájení festivalu.
Gard Nilssen’s Supersonic Orchestra nezklamali! Do souvislosti mě napadá loňské vystoupení Trondheim Jazz Orchestra na Jazz Goes to Town, neboť částečná sestava a troufnu si podotknout, že i jakási hudební vize obou těles, se zčásti překrývají. Již při pohledu na pódium bylo jasné, že to bude stát za to. Troje bicí a tři kontrabasy, to prostě chcete! Úvodní rozbitý free jazz nás patřičně nabudil a některé možná i vylekal, ale poté byl hudební projev orchestru veskrze srozumitelný. Očekávaný příval energie a tlak takovéto sestavy se dostavil a patřičný, místy až zběsilý nářez, jsme si mohli při této krátké hodince dostatečně užít. Jedno nadupané a vypjaté sólo střídalo druhé, v orchestru se tvořily skupinky, často hrál i jeden přes druhého (či druhou) a vystoupení nechyběla ani výsostná dynamika. Samozřejmě třeba v momentech, když se hrající sekce uskupení přelévaly do plného orchestru. To byl teda parádní hukot. Představeny byly skladby z aktuální nahrávky Family (např. Letter to Alfred, Dolphin Disco nebo závěrečná SP68) a Gard uvedl, že se jedná o poslední koncert orchestru minimálně na rok. To jsem teda rád, že jsme to u jezera stihli!
Michal Sýkora:
Druhým vystupujícím pondělního večera byl původem kolumbijský jazzový pianista, zpěvák a saxofonista Jesús Molina, který díky stipendiu vystudoval renomovanou Berklee College of Music, což mu otevřelo brány jazzových klubů a festivalů. Na EEF ho doprovázeli brazilský bubeník Danilo Molino, japonský kytarista Rock Choi a basista Guy Bernfeld. Nadprůměrně zábavná fusion z jižní Ameriky nám představila nejen originálně aranžovanou Spain Chicka Corey, ale také tradiční brazilské, argentinské a kubánské motivy v jazz-rockovém stylu.
Michal Kratochvíl:
Jesús Molina bylo jméno, které jsem do letošního festivalu neznal, ale ukázky z nadcházejícího alba slibovaly nadupanou fusion, takže se bylo na co těšit. Jesús ovšem není jen pianista, ale také zpěvák či saxofonista a jak dokázal v závěrečné skladbě, dokonce i schopný perkusista. Od začátku to vzali pěkně od podlahy a fičeli na jazz-rockové energii, kterou podtrhoval svým rockovým drivem kytarista s příznačným jménem Rock Choi. Když do nás pustili pořádně nafusionovanou Spain, potvrdil se mi jasný Chickův vliv na Jesúse a v jeho hudbě jsem nejednou cítil ducha Return to Forever. Pak ale došlo na sólovou skladbu a Jesús začal i zpívat a najednou z koncertu udělal show vlastně úplně pro všechny. Bral si z hudby od Kuby po Argentinu a na závěr vtipně zapěl And I Will Always Love You… Byť mě nějvíce bavily a vzrušovaly nadupané jazz-rockové momenty, celé vystoupení se velmi povedlo!
Michal Sýkora:
Závěrečné pondělní vystoupení původem izraelské pianistky Natalie Tenenbaum působící od 2003 v N.Y.C. bylo přehlídkou zejména jejích oblíbených vzorů a skladatelů. Její fenomenální techniku klavírní hry srovnatelnou s Hiromi jsme si užili hned v úvodní patnáctiminutovém medley skladeb od Michaela Jacksona. Následovala precizní a virtuozně přednesená dvacetiminutová Gershwinova Rhapsody in Blue, také pár jejích vlastních zajímavých skladeb nazvaných 2019 a Strategy a také zmodernizovaný Bach. Jako obvykle si přišel zahrát s Natálií i Leszek Możdżer, po společném duetu podle její kompozice, ve video ukázce od 06:33, nadchli polské publikum Chopinovou Revoluční Étudou c moll, opus 10, č.12. Nakonec sama Natálie excelovala povedeným medley z West Side Story. Krásný závěr pondělního festivalového koncertu.
Michal Kratochvíl:
Natalie Tenenbaum dostala ze všech účinkujících asi nejvíce časového prostoru a krásně uzavřela parádně rozjetý večer. Ať již hrála vlastní zajímavé kompozice nebo virtuozně interpretovala Rhapsody in Blue, nenechala nikoho na pohybách, že je úžasným talentem. Dokonce v některých skladbách i zpívala a nebála se zařadit ani medley skladeb Michaela Jacksona. Všestranná umělkyně a interpretka si poté na scénu přizvala Leszka a spolu k naprosté excitaci domácího publika interpretovali nejprve její vlastní skladu Clean Lines a poté Chopina. Jak sama poznamenala, nemůžete přijet do Polska a nehrát Chopina, že? Zvuk špičkových nástrojů Steinway se překrásně linul nocí a zařazení Debussyho Reflets dans l’eau bylo vzhledem k místu konání koncertu doslova příznačné. Na závěr ještě aranžmá z West Side Story a první báječný festivalový večer byl u konce!
