Jak jsme vás již informovali, 15. září na značce Animal Music vyšlo debutové album jedinečného tuzemského bigbandového tělesa JAZZ DOCK ORCHESTRA. Zove se „Tonight“. V promo článku je také zveřejněn videoklip ke skladbě „The Swinger“ a informace o křtu alba 16. října (samozřejmě kde jinde, než) v pražském Jazz Docku. Bezmála pětapadesátiminutové album „Tonight“ je koncertním záznamem, který si zachoval onu půlnoční klubovou energii šlapajícího, nadupaného orchestru. Ve kterém hrají excelentní instrumentalisté, kteří tvoří sehrané sekce, potažmo pak celý, úžasně pulsující organismus. Naštěstí i zvuková stránka nahrávky je výborná.
Jazz Dock Orchestra tvoří:
Andy Schofield – altsaxofon, sopránaxofon, klarinet, flétna
Petr Kalfus – altsaxofon, sopránaxofon, klarinet
Marcel Bárta – tenorsaxofon, klarinet, basklarinet
Suzanne Higgins – tenorsaxofon, klarinet, flétna
Jakub Cirkl – barytonsaxofon, klarinet, basklarinet
Miroslav Nováček, Jaroslav Kohoutek, Miroslav Hloucal, Martin Jůzl – trubka, křídlovka
Jan Jirucha, Richard Šanda, Štěpán Janoušek – trombon
Tomáš Bialko – bastrombon
Jiří Levíček – klavír
Tomáš Baroš – kontrabas
Daniel Šoltis – bicí
Album obsahuje šest skladeb z pera dvou členů orchestru, původem britského saxofonisty Andyho Schofielda (4x) a trombonisty Jana Jiruchy (2x).
Schofield vychází z tradice moderního velkokapelového jazzu z Albionu, kterou budovali takoví mistři, jako Clive Burrows a Neil Ardley s The New Jazz Orchestra, Graham Collier, Michael Gibbs či Mike Westbrook. Jeho úvodní „The Swinger“ je sycen vrchovatě svižnými, hutnými sazbami všech sekcí a řetězem sól Hloucala, Cirkla, Levíčka a Šoltise. „Night Colours“, další svižnůstka, je přímo roztančená moderním swingem, kterou zdobí především dravé Hloucalovo sólo. „Dark Corners“, jež se mi ze Schofieldových kompozic líbí nejvíc, je zabarvena již hlouběji, místy dosahuje až noirové nálady, kterou umocňuje Jiruchův trombon; výtečný je i saxofonový chorus Higginsové. Závěrečný kus „…and Goodnight“ přináší odlehčení v podobě rozverného reje a srdečnosti, s klavírním perlením na jedné straně, na té druhé pak s rozpumpovaným saxem Marcela Bárty. Je dedikován britské legendě, pianistovi Johnu Taylorovi (1942-2015) a evokuje „post-gig drinking session“…
Obě Jiruchovy skladby považuju za absolutní vrchol alba. Jeho pojetí velkokapelového jazzu je modernější, propracovanější, vycházející pro změnu z odkazu amerických novátorů, z nichž pochopitelně nejvýše ční Gil Evans. A právě stejnojmenná Jiruchova skladba vystřeluje orchestr až někam do jazzových nebes. Ty barvy! Ta dynamika – hutná, proměnlivá, jiskřící napětím a proudící energií! Nechybí ani sice průzračná, přesto šťavnatá jízda s excelentním Levíčkovým sólem, ani žesťové lahodnosti a gradovaný Hloucalův chorus. Druhá Jiruchova skladba „Menga Baribir!“, což v uzbečtině znamená „Je mi to jedno“, je též sycena hustými barvami, říznými sazbami, napětím z překvapivých proměn, s výtečnými sóly Schofielda, Jiruchy a Šoltise.
Bravo, tuzemáci!
