Vloni vyšlo také pozoruhodné album TOMÁŠE HRUBIŠE s přiléhavým titulem „Prismatic“, jež jako download a LP vydal label Polí5. Protagonista tentokrát zcela opustil klavír, který byl na předchozích albech „Tlecí doba“ (2016) a „Raport“ (2017) nástrojem dominantním, a novou nahrávku postavil na zvuku varhan, syntezátorech a bicích…
Tomáš Hrubiš se na nové desce vrací k rodinným kořenům, neboť varhanní hudba v kostele mu vyplňovala dětství. Při stupuje k němu ale nikoli jako k sakrálnímu nástroji, ale zasazuje ho do současného experimentálního kontextu. Navíc jej kombinuje se syntezátory především ambientního charakteru. „Varhany jsem měl v hlavě už delší dobu: pocházím z varhanní rodiny, tak k nim mám přirozený vztah,“ řekl v jednom rozhovoru autor. „Chtěl jsem s nimi udělat něco mimo kontext kostelních lavic: víc psychedelie, tranzu, temnějšího ambientu a tajemství. V daný čas se to propojilo: na syňtáku jsem hledal zvuková pole, do kterých zasadit základní atmosféru, a na varhanách motivy, které té abstrakci dají konkrétnější kresbu a jakousi spiritualitu.“ Účast bubeníka Martina Čecha pak měla umocnit až rituální podobu celého alba. Což se povedlo náramně!
Název alba „Prismatic“ pak vystihuje onen výrazový a ideový posun v Hrubišově hudbě; jde vskutku o výraznou změnu úhlu pohledu. A zároveň jde o setkání (nabízel by se výraz „střet“, ale ten tady necítím) rodinné duchovní tradice se soudobým zvukem postindustriální éry. Nepřeslechnutelná je tu také účast zvukového mága, hudebníka a producenta Tomáše Vtípila. Hrubiš k tomu poznamenává: „Tomášův přínos byl samozřejmě zásadní. On není jen skvěle technicky vybaven, že umí nahrávku vyčistit, otevřít tón, pozměnit barvu zvuku, když je třeba, ale současně je i citlivý hudebník a progresivní skladatel s obrovskou šíři záběru.“
Nechám promluvit také Hrubiše jako výtvarníka. Malba na obalu LP je skvostná a zaslouží si osvětlit její zrod: „Vedle hudebního jsem paralelně přemýšlel i nad výtvarným projektem. Přemýšlel jsem nad tím, jak by varhany mohly přinést i vizuální informaci, přenositelnou do média malby. Vymyslel jsem následně jednoduchý systém, kdy pomocí tlaku vzduchu (zahraného tónu) se připravený pigment u vzduchového otvoru varhanní píšťaly rozptýlí a zachytí se na plátno opatřené disperzním lepidlem či damarovým lakem. Aby mohl vzniknout obraz, musel nejdříve zaznít tón, jakýsi pomyslný ´božský foukanec´. Vznikal tak celý soubor abstraktních ´akustických´ maleb, který doteď stále rozvíjím, například i v grafice. Do budoucna plánuji i nějaké výstavy.“
Album otevírá „Mixtura“ se zvukem zahuštěným, zpočátku zašpiněným, s dominantním varhanním dronem, dynamicky proměnlivým; poté se zvuk pročistí, bicí ševelí, pak zhutní, naberou údernost, varhany také osamí v plné čistotě, aby nakonec tok získal tah a energii. „Dekorativní víkend“ sytí zvrásněná drone music, rytmický elektronický tep, vše graduje, vrství, nabývá na intenzitě. „Heartbeat“ je zahalen do varhanního mračna nad rytmickými vrásami, minimalistický proud houstne, celý se nakonec zrytmizuje, ozve se Vtípilova trubka. „Jablka z Markusovy zahrady“ jsou obestřeny mysteriózním tónem harmonia, který houstne syntezátorovou jíškou a varhanní kaší; v závěru se to rozplyne v ambientu. „Caput Mortuum“ je naditý špinavým zvukem, nervními útržky varhan; evokuje to Glassův minimalismus. Postupné zahušťování umocní bicí. Deska vrcholí bezmála desetiminutovou kompozicí „Index“. Prostupuje jí Vtípilův sampl více či méně zkresleného chrámového pěveckého sboru (sv.Máří Magdaleny v Hrubišových domovských Kunčicích pod Ondřejníkem), dynamicky hutný a zvukově sytý proud s bicími i baskytarou (Fabiana Hrubiš Mertová), mysteriózní ambient, pulsace, finále ve znamení intenzity všech vrstev…
Neobyčejné album!
