Slováci, Američané a moravští filharmonici v mistrovském díle

Slováci, Američané a moravští filharmonici v mistrovském díle

LUKÁŠ ORAVEC dozajista patří k nejvýraznějším jazzovým osobnostem v srdci Evropy. Tento výtečný trumpetista a nepřekonatelný křídlovkář je také zdatným skladatelem, který vychází sice z hard bopu, ale dokáže jej obohatit třeba o výrazivo orchestrální. A to dokonce symfonické. Což je případ zbrusu nového alba s výmluvným titulem „Lukáš Oravec Quartet with Moravian Philharmonic feat. Andy Middleton and Danny Grissett“. Vydal si jej vlastním nákladem, ovšem s podporou Fondu na podporu umenia…

Slováci, Američané a moravští filharmonici v mistrovském díle
Lukáš Oravec Quartet with Moravian Philharmonic feat. Andy Middleton and Danny Grissett
zvuk
obal, booklet
Hudba
Hodnocení čtenářů10 Hlasů
4.8
Hodnocení

Nejdříve to byl skvělý bigbandový zvuk nahrávky „Light Of Blue“.kde hostoval jeden z aktérů na novince, americký tenor a sopránsaxofonista Andy Middleton. Instrumentalista s bohatými velkokapelovými zkušenostmi (např. Maria Schneider Jazz Orchestra) a který hrál s takovými osobnostmi jako Ralph Towner, Dave Holland či Kenny Wheeler. Druhý zahraniční protagonista novinky, americký pianista Danny Grissett, se objevil již na loňském Oravcově kvartetním albu „Movin´Spirit“. (Tady mimochodem figuroval též tenorsaxofonista Seamus Blake!) V pianistově portfoliu spolupracovníků najdeme taková jména jako Vincent Herring, Tom Harrell, Jeremy Pelt či Ambrose Akinmusire. Rytmickou dvojici na novém albu Lukáše Oravce tvoří osvědčení Tomáš Baroš (kontrabas) a Marián Ševčík (bicí). Moravskou filharmonii Olomouc řídí Pavel Klimashevsky, též autor symfonických aranží. Výsledkem je fúze ve stylu Třetího proudu, kterému se u nás daří již od šedesátých let. A není to rozhodně žádný slepenec, vše je tam organicky propojeno!

Bezmála osmapadesátiminutovou stopáž vyplňuje osm skladeb, z nichž pouze Bachova „Air“ v aranžmá Miroslava Hloucala nepatří autorsky Oravcovi. A nejde o jakousi úlitbu širším masám, byť by se to mohlo v případě zařazení tohoto líbivého a často hraného dílka zdát. Jazzově okořeněný barokní majstrštyk nemůže pohoršit ani toho nejzarytějšího ochránce hudebních tradic. Ostatně při poslechu celého alba musí být posluchači jasné, že filharmonický orchestr tu neměl sloužit k povznesení jazzu na úroveň klasické hudby. Jazzová formace je součástí symfonického tělesa a naopak. Navzájem se obohacují jedinečnými zvukovými barvami, jež se do sebe vpíjí naprosto přirozeně. Všechny skladby (mimochodem již osvědčené a prověřené časem) jsou postaveny na výrazných melodických motivech, se kterými aktéři nakládají tvůrčím způsobem, s dynamickým a výrazovým bohatstvím. V baladách vévodí křídlovka respektive trubka a smyčce, a třeba v „Kulosaari“ jsou lyrické imprese znásobeny opravdu nádherně vyklenutými sólovými chorusy Baroše a Oravce; ovšem posléze dojde k expresím Middletonova tenora. Saxofonová sóla jsou vůbec dravější, zvláště pak ty se sopránkou („Gurun“, „Interwaltz“). Nejen celkový zvuk, plný kontrastů a vzájemného obohacování, ale také sólové výkony, hutné a neostrádající patřičnou invenci, tohle album vskutku zdobí a činí z něj jedno z nejlepších fúzí jazzu a vážné hudby, jaké jsem dosud slyšel.

A kdybych měl vypíchnout jednu jedinou skladbu, jež by toto album reprezentovala? Pak by to byla poslední „Orfa Roots“ – svižný hard bop, smyčcové zářezy, proměnlivá dynamika, výlet pianisty k avantgardě a poté gradující tok s řetězem strhujících sól.

Mistrovské dílo!