LIBOR ŠMOLDAS NYC TRIO

Mistrovství Šmoldasova newyorského tria mezi světlem a šerosvitem

LIBOR ŠMOLDAS NYC TRIO: Dusk
zvuk
100
obal
100
hudba
100
100

Na konci loňského roku spatřilo světlo světa další album kytaristy Libora Šmoldase, neúnavného jazzového pracanta. Jmenuje se „Dusk“ a natočil jej se svými neworskými spoluhráči, kontrabasistou Jayem Andersonem a bubeníkem Adamem Nussbaumem. A troufám si předzaznamenat, že jde o Šmoldasovu zatím nejlepší nahrávku. A to nejen v rámci formace LIBOR ŠMOLDAS NYC TRIO, s níž má na kontě již tři desky, všechny realizované na pražské značce New Port Line.

Novinka se zrodila v loňském dubnu v newyorském Mountain Rest Studiu, jež patří Andersonovi. Vznikla zde i první deska tohoto tria „DreamTime“ z roku 2014, druhá – „On The Move“ – se nahrávala pro změnu ve Studiu Svárov. Tedy výborný zvuk nahrávek tria je železným pravidlem. Na novince je ještě více vycizelován; díky klasické elektrické kytaře Fender Telecaster je měkčí, lahodnější, hlubší a přirozenější. Zatímco první album tria pracuje se standardy, třetí je již cele autorské, Šmoldasovo. Tématem je putování celým dnem, od rozbřesku až po noc. Konceptuální jazzová alba nejsou tak častá jako je tomu třeba v rockové hudbě, o to jsou však cennější. Zvláště v případě tria bez jakýchkoli elektronických vymožeností, natožpak se samply, jež bývají narativně nejvýmluvnější. A Šmoldasově americkému triu se výpověď o jednom dnu člověka, každého z nás, povedla vskutku náramně!

Více než hodinové album je rozčleněno do jedenácti částí dne, z nichž nejvíc jich připadá na čas mezi západem slunce a nadvládou tmy. Pozoruhodným jevem je zesílená role kontrabasu; tvrdí nejen muziku, ale v každém tracku tvoří kontrapunktický hlas, jenž vůči kytaře způsobuje napětí a občas neočekávané, o to mistrnější unisono. A nechybí ani ve většině skladeb sólový kontrabasový chorus, takže Anderson tak navíc umocňuje harmonickou sytost Šmoldasových kompozic. Nussbaumovy bicí spolehlivě tepou, udržují vše pohromadě a sem tam zazlobí. Je radost poslouchat takto kongeniálně sehrané pány muzikanty…

„Crack of Dawn“ otevírá album i den. Hluboký kytarový zvuk, lyrika, práce s dynamikou, náznak country, vše ve vzácné rovnováze. „Dayspring“ je jako píseň, kytara rozkvétá, rozvíjí téma pestře, s bohatou invencí, rytmika je soudržná, nekomplikovaná. „Forenoon“ kypí dopolední něhou, bezstarostností, zároveň kumulujícími city a slastným očekáváním. „High Noon“ má podobu rozpálené svižnůstky plné vášně a životního zaujetí skrze houstnoucí kytarovou plnokrevnost a rytmickou hutnost. „Teatime“ je sycený odpolední pohodou s countryovou příchutí. „Eventide“ je večerním časem zaplněným hravostí, razancí milované zábavy, experimentováním, což kytara zpodobňuje fúzí rozličných hráčských stylů od Wese Montgomeryho přes Jima Halla až po Billa Frisella. Šmoldasova improvizační bravura se tu snoubí vzrušujícím způsobem s hutnou rytmikou, včetně sóla bicích, a s překvapivými rytmickými i strukturálními posuny. Pro mne absolutní vrchol alba! Na něj navazuje další majstrštyk – „Sundown“, dobrodružství v rytmické části i ve frázování díky mistrnému kontrapunktu, s excelentními sóly všech tří protagonistů. „Twilight“ je frisellovským kusem a´la ECM, čili průzračným, lyricky barevným zvukem s douškem tajemství, dechem mystéria. „Dusk“ tuto lyriku ještě více umocní a nechá vzlétnout; tady se kontrabas doslova vznítí. Dalším vrcholem je „Nightfall“, akusticky bohatá balada s melodií chutnající po středomořské soli a noční romantice. Album uzavírá kompozice „Dead of Night“, meditativní, ponorná, s lehkou nostalgií i silnou nadějí v očekávání věcí příštích. Opět zde vládne kypící kontrapunkt, výkon kytaristy a basisty je obdivuhodný, plný napětí a kuráže, zatímco bubeník oba spoluhráče citlivě podmiňuje a soudržuje…