Italsko-americký jazz pro lidi
LEONARDO RADICCHI ARCADIA TRIO: Songs For People
zvuk90%
obal100%
hudba95%
95%Průměrné skóre

Všimli jste si, že také současná mladá generace italského jazzu čím dál razantněji promlouvá do dění v Evropě i v zámoří? Nejinak je tomu v případě saxofonisty Leonarda Radicchiho. Ten se svým LEONARDO RADICCHI ARCADIA TRIO vydal na konci června již druhé album s hvězdným americkým trombonistou ROBINEM EUBANKSEM! Zove se „Songs For People“. A ta nahrávka svému vzletnému titulu nezůstává rozhodně nic dlužna…

Robina Eubankse jistě netřeba představovat; pouze připomenu, že hrál třeba s Artem Blakeym, Davem Hollandem, Chrisem Potterem i Rolling Stones. Ale Leonardo Radicchi je v našich luzích a hájích prakticky neznámý. A je to škoda, protože tento muzikant ve svojí hudbě reflektuje bytostně, upřímně a otevřeně politická, společenská, sociální a globání témata, včetně změny klimatu a migrační krize. A činí tak srozumitelně, byť mnohdy experimentální formou. Absolvent Berklee College Of Music v Bostonu, kde studoval např. u Grega Osbyho a Eda Tomassiho, se může pochlubit portfoliem spoluhráčů, mezi nimiž vedle Eubankse nechybějí mimo jiných John Surman, Ulrich Gumpert, Silke Eberhard a Roberto Gatto. Radicchi se také pohybuje na poli staré hudby, především renesanční (v roce 2017 napsal třeba vokální skladbu „Opus Nigrum“ věnovanou Palestrinovi), komponuje i hudbu symfonickou. Na albu „Songs For People“, jež vydal italský label AlfaMusic, hraje většinou na tenora, ale v jednom tracku uslyšíte i jeho skvostnou sopránku. Spolu s ním a trombonistou Eubanksem zde pak hrají kontrabasista Ferdinando Romano a bubeník Giovanni Paolo Liguori, kteří mimochodem figurují na nedávno recenzovaném Romanově albu „Totem“.

Doménou této sestavy bez harmonického nástroje jsou bohaté souzvuky, šťavnatá frázování, umně kontrapunktické vedení hlasů, strhující sólové chorusy, výrazně riffovité basové linky a tepající, ale i nervní a hutné rytmy bicích, což způsobuje vzrušující napětí ve všech osmi skladbách. Navíc album jako celek postupně graduje, násobí naléhavost a jistou umanutost a víru v sílu hudby…

Úvodní „Perils of Indifference“ skrývá vzletné téma, notně spirituální, meditativně ponorné, dynamicky proměnlivé a v sólech vygradované. Následující „The Hope“ je výtryskem jímavosti a vznešenosti, ovšem naplněným lidskou živočišností. V „Sea Watcher“ vytrysknou řízné sazby, jež se střídají s rozvolněností, lyrikou dechových nástrojů a nekompromisní rytmikou. „Underground Railroad (for JWC)“ je dle iniciál dedikován samozřejmě Johnu (Williamu) Coltraneovi. Rytmika v úvodu evokuje Love Supreme, souzvuk dechů vykresluje jímavé téma, poté v rozechvělém kontrapunktu, jež posléze rozvine tenorsaxofonový chorus. Přidá se trombon, ale ten již notně krevnatý. Také kontrabas vytryskne, aby nakonec vplul do nádherného unisona s dechy, prostřídaného kontrapunktem, v němž se mísí stará hudba s modálním jazzem, bop s cool jazzem. „Manituana“ (nejdelší kompozice alba – 9:24) udržuje v sobě po celou dobu vzrušující pnutí mezi vznětlivými i tepajícími bicími, smyčcovou kontrabasovou hrou střídající se s riffy, hřejivým motivem a bopovým frázováním a těžkotonážními sóly, včetně osamoceného kontrabasu. Téměř půldruhé minuty trvající sólo trombonu, samotného a virtuózního, odstartuje další majstrštyk kvarteta – „Tinman In Kabul“. Zde sopránsax s trombonem šperkují hardbopové sazby arabskou melodikou, aby se vzepjaly k dechberoucím sólovým jízdám. Ve skladbě „Mediterranea“ s antré pro změnu tenorovém se kvarteto vydává na voňavou a vášnivou cestu po Středomoří. Album vrcholí pětiminutovkou bopové svěžesti, nabývající na intenzitě díky nerozpojitelnému basovému řetězu a sólovým erupcím zbylých aktérů…

Skvělá nahrávka!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..