Díky stipendiu Eltona Johna vystudoval Královskou hudební akademii v Londýně; jeho pedagogy byli Jasper Høiby, Tom Cowley, Pete Churchill a Barak Schmool. Nyní, 12.června, vydal mladý kontrabasista a skladatel JOE DOWNARD na britské značce Ubuntu Music debutové autorské album, jež se zove „Seven Japanese Tales“. A jde o skvělý počin!
Titul se vztahuje ke stejnojmenné sbírce povídek japonského klasika 20.století Jun’ichirō (Džuničiró) Tanizakiho, který byl i u nás hojně vydáván. Stejně tak se všech sedm kompozic zrodilo z inspirace jednotlivými povídkami, včetně názvů. Joe Downard sestavil sexteto, ve kterém akustický zvuk doplňuje analogová elektronika; zároveň se zde vzrušujícím způsobem vyrovnává umně komponovaná stavba s virtuózní improvizací. Downard se snažil zachytit onu typicky hlubokou a smyslnou lyriku japonských povídek, plnou emocí, lásky, ale i humoru. Jak on sám uvádí, při tvorbě se nechal s naprostou přirozeností inspirovat třeba Radiohead, Jamesem Blakem, Olivierem Messiaenem či Ambrosem Akinmusirem. Album bylo nahráno za jediný den a Downard je rád, že se mu podařilo do hudby integrovat též field recordings, jež pořídil při své nedávné cestě po Japonsku. Ve studiu s ním hrála elita nadějných londýnských instrumentalistů. Tenorsaxofonista Alex Hitchcock je čtenářům Jazzportu již znám, nedávno jsem o něm psal třeba v souvislosti s eponymním albem kvarteta AuB. Trumpetista a křídlovkář James Copus již patří k absolutní jazzové špičce; žák Tilla Bronnera, Gerarda Presencera a Alexe Sipiagina spolupracoval například s Davem Hollandem, Timem Garlandem, Stanem Sulzmannem, Jimem Hartem, Gregorym Porterem, BBC Big Bandem, a má i vlastní kvarteto. Pianista Will Barry získal ostruhy v kapele Fellow Creatures Jaspera Høibyho, Rupert Cox (syntezátory) u Toma Barforda a Robina Eubankse, německý bubeník Felix Ambach, teprve dvaadvacetiletý, hraje v triu Felixe Langemanna a v Manz/Ambach´s Groove Elation, Jon Moody (Hammond organ) se pohybuje na reggae-jazzové scéně a Todd Speakman, který obsluhuje Space Echo ze sedmdesátých let, bývá rozkročen mezi funkem, elektronickou, psychedelickou a taneční hudbou.
Více než osmapadesátiminutové album působí jako hutný monolit s rozžhaveným jádrem, kde se navzájem pojí a doplňují akustické a elektronické tóny, což vyvolává razantní pnutí. Navíc napětí mezi rytmikou, unisony dechových nástrojů, syntezátorovými, varhanními, elektronickými a klavírními podmalbami a strhujícími sólovými chorusy by se dalo krájet. Vskutku masitá strava pro uši, delikátní i krvavá, libová i tučná…
Album otevírá více než devítiminutová skladba „Portrait Of Shunkin“ s antré klapavé elektroniky a rozladěného piana hrajícího fragment jímavé melodie, kde se posléze vyřine power-jazzový proud, ústící do lyrického sóla trubky, pozvolna gradovaného; v závěru se rozleje vřelý klid podbarvený hammondkami. Následuje „Terror“, první singl ohlašující album; tady je power-jazz utužený minimalistickou cirkulací. Ale i zde dojde ke zklidnění, kdy rozkvetou syntezátorové barvy a skvostné, plnokrevné sólo křídlovky. Downardovo sexteto dokáže najít i průzračně lyrické barvy, jimiž obalují kontrabasové jádro, což dokazuje v hluboce ponorné, zvukomalebně melodické baladě „Bridge Of Dreams“.
Ve výrazně frázovaném „The Tatooer“ kralují gradující dechové sazby a sólové vzněty kontrabasu, piana a tenorsaxu. Lyrickým kusem par excellence je „Aguri“ s výrazným vkladem field recordings, s elektroakustickým šlemem, hravostí akustických nástrojů, témbry dechů a rozlitými hammondkami; vše korunuje sólový chorus tenora. Pokud posluchač dosud cítí spokojenost, lehké vzrušení, pak u závěrečných dvaceti minut a šestadvaceti sekund dosáhne rozkoše. Tuto plochu zaplňují dvě kompozice, v nichž se spojuje snad všechno, co jazz může pohltit. „The Thief“ prvních šest minut hardbopově uhání a strhává břehy i s kořeny, kamením, vším, co mu přijde do cesty; náhle se zběsilý proud propadne do ambientní propasti s elektroakustickými výboji, trvá to dvě slastné minuty. Poslední dvouminutovka je zaplněna přílivem jazz-rockové fúze, jež se střídá s free-jazzovým rozvolněním. Finále v podobě „A Blind Man´s Tale“ do sebe nasálo progresivní elektroniku, včetně drone vrstvy, deformací, delay a nervních vrypů. A to vše je narušováno buď lyrickými duety akustického piana a kontrabasu, či jejich sóly, také triovou akustickou jízdou nebo power-jazzovými dechy; album končí osamělým, chopinovským klavírem.
Jasná volba: za sto!