Hudební sochy času Davida Kollara
zvuk100%
obal100%
hudba100%
100%Průměrné skóre

Hudba je víc, než jen poslouchání… Pro nové album prešovského kytaristy DAVIDA KOLLARASculpting In Time“, jež na značce Hevhetia vyšlo 1. prosince, to platí obvzláště. Bylo inspirováno především filmy režiséra Andreje Tarkovského. A rovnou předesílám, že jde o Album roku 2019 nejen v našem česko-slovenském teritoriu…

Přiznám se, že jsem byl osobně zasvěcen do závěrečného procesu tvorby nového Kollarova díla, kdy do něj po Ericu Truffazovi vstupovali další muzikantské hvězdy ze světa – Arve Henriksen, Pat Mastelotto a Christian Fennesz. Stalo se tak po rozhovoru s Davidem Kollarem letos v létě. Také jsem se k čerstvě dokončenému albu vyjadřoval. Než se dostanu k recenzentskému resumé, dovolte mi část mojí bezprostřední reakce k této nahrávce citovat. Považuji za navýsost důležité, a také fér, sdělit vám moji citovou angažovanost nejen jako posluchače, ale také autorova přítele…

Nikoli náhodou je Tarkovskij jedním z jeho hlavních inspiračních zdrojů. Tím druhým je básník Boris Pasternak, jenž se svým filmovým protějškem sdílel podobný osud – tváří v tvář totalitní moci se odmítal ohnout, slevit, odvolat. David Kollar tak se svými přáteli z muzikantského světa obaluje zvukové stopy z Tarkovského filmů Stalker a Zrcadlo, i jakousi dystopickou recitaci Pasternakovy básně Noc zvukovými závějemi, jež zvolna roztávají pod náporem výsostně lidských emocí. Není to závan zvukového předpeklí, jako v případě předešlých Zápisků z podzemí, kdy do hudby vstupoval fatalistickým způsobem další ruský velikán Dostojevskij. Byť oba projekty spojuje kumulace umělcova introvertního vzdoru vůči nespravedlivému Osudu, který poznamenává jeho bezprostřední okolí, je novinka sycena nádhernými, vzletnými a cituplnými melodiemi a niternými barvami z jasných okrajů stínu. Nepokoušejte se je uchopit, ale nechte se jimi prostupovat s rozhozenýma rukama a otevřeným srdcem. Hudba je víc, než jen poslouchání. A David Kollar patří k těm tvůrcům, kteří se snaží svobodně něco platného, opravdového sdělit. Neopracovává hudební materii tak, že by ji přizpůsoboval vlastní představě posluchače, jehož si vlastně už takto předem ve studiu naklonuje. Tvoří hudbu pro ty, kteří hudbu především cítí, vnímají a dotváří skrze vlastní prožitky, zkušenosti a myšlenky. Věří, že takoví lidé existují. Že takové lidi jeho hudba najde. Tato hudba pak nikdy neutichá. Neutichne nikdy Kollarova kytara, jež vypráví o životě i smrti přirozeně, bez šklebů a prázdných gest, hladí i burcuje. Neutichne ronroco, strunný nástroj z majestátních And, kterému David vdechnul smutnou ruskou duši. Neutichne trubka Erika Truffaze, která se rozmáchla mezi radostným tancem a všeobjímající baladičností. Neutichnou mysteriózní tóny z trubky Arveho Henriksena. Nikdy nesedne poletující elektronický prach Fennesze. Hudba Davida Kollara bude znít, dokud bude existovat čas

Titul Kollarovy novinky „Sculpting In Time“ odkazuje k Tarkovského výroku, že „samotný film vytváří sochy času“; čtrnáct nových skladeb jsou tak sochami posledního roku Kollarovy tvorby. Na albu začal pracovat v říjnu loňského roku. Tak, jak je sestaveno, bere na sebe podobu jakéhosi soundtracku o životě a smrti, a to s neobyčejnou narativní silou. První dvě skladby se ke Kollarovým strunným nástrojům přidává jiskřivá Truffazova trubka. V „Tendre Lundi“ i „At Dusk“ jsou definovány hlavní atributy nového alba: výrazné melodické téma či jen obyčejný, často jímavý motiv, s nímž se repetetivně pracuje, proměnlivě zahušťovaný strunný spodní proud i dynamika celé materie. V „A.T.“ se přidává také husté ambientní mračno, zde navíc frippovsky valivá el.kytara; ozve se i ukázka z Tarkovského filmu (při „Ja magu gavariť“ mi běhal mráz po zádech). Mezi skladby s konkrétními tituly vložil Kollar tři „Episode“, v nichž zkoncentroval sílu ambientu; ve třetí epizodě se k až mysterióznímu zvuku přidává navíc nasamplovaný chór, takže hudba dosahuje hlubokého spirituálního účinku. V „Sick Doll´s Dream“, kompozici inspirované Čajkovského zjitřelým romantismem se značným nábojem osudovosti, se ozývá ponorný tón Henriksenovy trubky. Zároveň zde probleskuje duchovní síla bachovské fugy. V „Deeper to the Fog“ se skrze pronikavý motiv střetává tradiční strunný zvuk s vlnobitím el.kytary, v „The Path“ má navrch už jen el.kytara, jež ambientní rozpoložení vytrvale zahušťuje, rytmizuje, rozvíjí a vzápětí rozrýpává. V „Reflections“, mimochodem nejdelším tracku alba (6:14), dokazuje Arve Henriksen svoji jedinečnost; způsob hry na trubku je tady ovlivněn jeho studiem tradiční japonské flétny šakuhači. Celá skladba tak působí meditativně, byť v ní nechybí ani jisté napětí. V následující „Sunlight“ kraluje výrazný motiv hraný na ronroco, zahuštěný ovšem Fenneszovou kytarou a syntezátorem v elektronickém opojení. V „Prisoner of Time“ znějí oba trumpetisté, aniž by se ale drali příliš na povrch; zůstávají uvnitř sugestivního, rozvrásněného ambientu, jenž je náhle přetaven v bezmála noisovou stěnu, kterou se snaží proříznout na světlo. Zazní též Mastelottova vesmírně zkreslená recitace Pasternakových veršů. V závěru se zvuk převalí do lahodného ambientního mraku s dvojím, kontrastním zvukem trubky. Po tomhle vrcholném hudebním zážitku následuje další – skladba „B:639“, vystavěná na základě Bachova chorálního preludia „Ich ruf´zu dir, Herr Jesu Christ“. V nádherném ambientním hávu se k oné typické spiritualitě přidává dávka mystického ponoru. Finále alba představuje pak citově úchvatný duet Kollara s Truffazem – „Balada for Jozef“. Stačí ronroco a trubka, aby téma smrti (jde o předčasnou smrt Davidova přítele Jozefa Kukury) obsáhlo také naději, víru ve vítězství hudby, víru v sílu paměti, v níž jsou skvělí lidé nesmrtelní…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..