Eivind Aarset, Paolo Raineiri, Pat Mastelotto, Fennesz, Arve Henriksen, Erik Truffaz, Steven Wilson… to jsou jen některá jména proslulých muzikantů ze světa jazzu, volné improvizace a progresivního rocku, s nimiž spolupracoval kytarista a skladatel DAVID KOLLAR.
Prešovský chalan, který dobyl prakticky celý svět. Již více než čtyři roky sleduji jeho strmou kariéru, ať už to bylo skrze nahrávky se soubory KoMaRa a The Blessed Beat, úžasné sólové album „Notes From The Underground“, neméně strhující dílo s Arvem Henriksenem „Illusion Of A Separate World“ či koncerty s dalším trumpetistou, Erikem Truffazem (první loňského léta v Košicích). Letos v létě přibyl polský akordeonista Zbigniew Chojnacki.
Tykáme si. Nejedno pivo jsme spolu vypili, nejeden hovor vedli. A ještě vypijeme a povedeme…
Od jedné hvězdičky k TOP albu
Davide, hraješ s těmi nejlepšími progresivními muzikanty z Evropy i zámoří. Bylo to obtížné je přesvědčit o svých kvalitách?
Musím se přiznat že to bylo náročné. Třeba takový Eivind Aarset. Může za to moje album „Equation Of Time“ (z roku 2011 – pozn.Jana Hocka), to znamená Časová rovnice, kde jsem se jím nechal inspirovat. Už dva roky předtím jsem ale toužil Aarseta aspoň vidět na vlastní oči, protože byl pro mne něco jako blesk z čistého nebe v rámci toho, co se dá s kytarou dělat. Chtěl jsem se vymanit z jazzu a ostatních zavedených žánrů. Od roku 2008 jsem dělal hodně hudbu ke krátkým filmům, a tak mě zajímalo to spojení ambientních a rockových postupů za pomocí různých technologií, což mi umožňovalo rozšířit škálu vyjádření. Chodil jsem do takového internetového klubu, kde jsem si vyhledal kontakt na Aarseta a napsal mu. Ale on ani na opakované emaily nereagoval. A tak jsem zařadil na album „Equation Of Time“ skladbu „Too Far To Oslo“, což byl vlastně vzkaz pro něho. A on se mi ozval, že jako dobrý, že jsou tam pěkný akordy. Bylo mi jasné, že v tom nevidí nějakou originalitu. V tom čase jsem s Gergoem Barlaiem, špičkovým bubeníkem a mým velmi dobrým kamarádem, udělal projekt ArtTrance. Gergo se s Aarsetem znal, a ten mi přes něj vzkázal, ať se vykašlu na ten fusion, jazz-rock, to není pro mne ta správná cesta, že už je to obehrané. Přijal jsem jeho radu. A poslal mu čerstvou nahrávku z jednoho živého provedení ArtTrance. Aarsetovi se to líbilo. A najednou jsem se ocitl v Oslu, dokonce u Aarseta doma, a vystoupil jsem s jeho kapelou jako host. A třeba u Pata Mastelotta z King Crimson to bylo tak, že jsem mu donesl cédéčko do Varšavy, kde hrál, a za měsíc se mi ozval, abychom spolu udělali nějaký projekt. A tak vznikla KoMaRa. Paola Raineiriho mi doporučil Ital Simone Cavina. To už bylo se mnou tak nějak propojené, protože Skandinávci dělají spoustu projektů s Italy a hodně se toho točí okolo Aarseta. Všichni jsou to nejen skvělí muzikanti, ale taky kamarádi.
V souvislosti s takovými velikány světa jiné hudby bych se rád vrátil do tvojí tvůrčí minulosti. Když ti v roce 2013 vyšel albový debut „The Son“, první recenze mu přidělila jednu recenzentskou hvězdičku z pěti. Mrzelo tě to? Jak jsi reagoval? Znám umělce, kteří by rozcupovali půlku světa… Nebo tě to ještě víc nakoplo?
Přiznám se, že jsem byl hodně zklamaný. Počítal jsem s tím, že mne fanoušci a hudebníci jazz-rocku budou kritizovat, ale nečekal jsem až takový odsudek. Chtěl jsem udělat něco jako audio film s pomocí kytary. Proto jsem šel do studia, kde jsem ještě nebyl, a to k Tadeuszovi Sudnikovi do Varšavy (mimochodem dělal live electronics pro Tomasze Stańka). Na nahrávce se mnou dělaly ještě Lenka Dusilová a India Czajkowska, album jsem pak dodělával doma v Prešově, a cítil jsem, že tam něco je. V té době mi operovali syna, takže jsem to album nazval podle něho, je tam celý ten jeho příběh a moje pocity a strach. Ta první recenze vyšla na Slovensku, ale pak se album dostalo v renomovaném americkém internetovém časopise Guitar Moderne do TOP nahrávek roku a dostal jsem nabídku odehrát devět koncertů v Americe. A toto je to album, které jsem dal Mastelottovi ve Varšavě.
Mým démonem jsou výčitky
Od roku 2005 si na té své pouti životem vedeš deníkové záznamy. Před třemi lety vyšly knižně pod názvem „Zápisky I.“, a to s podtitulem Alchymie úspěchu a prohry. Jak by jsi už s jistým odstupem charakterizoval co je úspěch a co prohra? Nestírá se to někdy? Uvedu příklad: Posledním datem v první knize zápisků je 12.únor 2015. Zmiňuješ tam několik zpráv, jež jsi dostal po tvém předčasném opuštění Frippova kurzu. V závěru mimo jiné píšeš, cituji: „Mám pocit, že mě nyní v mojí hlavě Fripp sleduje. Budu makat a makat….“ To je podle mne příklad toho, jak se prohra může změnit v úspěch, není to tak? A co se v tvém případě skrývá pod výrazem „makat a makat“?
Za možnou prohru beru to, jak jsem se marně snažil zkontaktovat Hanse Zimmera. Zaplatil jsem si jeho masterclass, ale zjistil jsem, že je to předehrané, prostě tam nebyl. Jenže já jsem nechtěl mít jeho jméno v portfoliu, abych se pak bil v prsa, ale reagoval jsem na jeho výzvu, že shání nové lidi, nové tvůrce, nové zvuky. A myslel jsem si, že bych mohl být jedním z nich. Myslel jsem si, že mi to může úplně změnit život, vystřelit mě někam jinam. A co se týče Frippa…já mám takové démony v sobě, a ten největší démon jsou výčitky. Vyčítám si třeba, že nejsem aspoň hodinu ve studiu, že nejsem dobře připravený na další projekty. Když jsem odešel z Frippova kurzu, tak jsem měl obavy, co se stane, že z toho bude poprask, že mne bude sledovat pod drobnohledem. A tak musím makat ještě víc. To makat pro mne znamená tvořit, pracovat na kytarovém zvuku, na paletě jeho barev, být preciznější, odvážnější, hledat si nové muzikanty a nové podněty a inspirace, nová témata. V tom mi byl a je posilou John Zorn, který toho dělá a vydává tolik a v různých žánrech, a pokaždé je to výborné. Snažím se také dělat různorodá alba. A nikoli na sto procent, ale na stopadesát.
Připravuješ druhé pokračování „Zápisků“? Pokud ano, jaký bude podtitul?
Ano, příští rok chci vydat další knihu, i s CD, kde by byly úvahy o hudbě a o tématech, na která se mě lidé ptají v rozhovorech a není tolik prostoru věci úplně vysvětlit. Titul, ani podtitul mi ale není zatím jasný.
Ještě se dotknu „jedničky“, abych získal oslí můstek k následujícím otázkám. Jako motto tam máš výrok ruského režiséra Andreje Tarkovského, cituji: „Kniha, čtená tisícovkou různých lidí, je jako tisíc různých knih“. Platí to také pro poslech hudby? Třeba té tvojí?
Myslím si, že ano. Protože já dávám velký důraz na koncept a na obsah, chci mít v albu nějaký příběh. Poslední deska, ta s Arvem Henriksenem, nebyl tento případ, to jsme spolu dělali přes internet, ale ostatní moje sólové desky jsou konceptuálně vymyšlené. A jsem moc rád, když tam lidi najdou i to, co v tom nenajdu já, a je mi velmi smutno, když tam nenajdou to, co jsem chtěl, aby tam našli. Takže ta Tarkovského sentence pro hudbu neplatí tak úplně beze zbytku. A v komerční hudbě už vůbec ne. V ní vládne jednoduchá forma, takže tisíc lidí tam slyší to jisté.
Tvořit jako Tarkovskij
Vím, že Tarkovskij je tvoje, řekněme, duchovní múza. Iniciály jeho jména a filmový titul „Stalker“ máš dokonce na kytaře. Proč tě tak jeho osobnost a filmové dílo tak mocně fascinuje?
To je těžké o tom mluvit. Jednoduše se s ním cítím nějakým způsobem spojený. Na to bych potřeboval nějakou báseň, abych to vyjádřil… Nechci tady plácat ty kýčovité kokotiny, jako že je skvělý, jeho filmy úžasné, snové a kdoví co ještě. Musím mít den na to, abych dokázal odpovědět. Já v něm cítím takové to solitérství, a solitérem se cítím i já, který má vlastní vizi a jde za ní, ovšem nikoli tvrdě, ale neustále pochybuje, hledá, a zároveň v ní věří. Bojuje s okolím, s podmínkami, nepochlebuje divákovi, v jeho tvorbě musí být obsažen vlastní život. Mám rád film „Stalker“, který je možné brát jako proroctví, jako podobenství, střet abstraktního a racionálního pohledu na svět. Ve sporech se rodí pravda, a cílem je samotná cesta. Já o tom nahlas nehovořím, ale v hlavě vedu několik monologů za den – o bytí, o tom, co je vlastně to umění, na co je hudba, zda dokáže měnit lidi či ne, o otázce solitérství, které není tvojí volbou, ale jsi donucen společenstvím být někde mimo, ve vlastním světě. Další věcí, proč mne Tarkovskij fascinuje, je to, že odešel ze země, kde byl roky nezaměstnaný, kde ho drtila cenzura, a tak šel do zahraničí. Já také odešel za hranice, za Maďary. Netvrdím, že tu byla nějaká cenzura, jednoduše jsem se necítil dobře. A nyní už spolupracuju s lidmi z celé zeměkoule. A zraju jako člověk, i jako muzikant. Mám rád umělce, kteří jsou zároveň filozofy, přemýšlejí hlouběji o své tvorbě, snaží se něco platného říci. Když tímto způsobem tvořím, cítím se svobodný. Když dělám hudbu k filmům, tam už jsou kompromisy. Ale můžu zase ukázat svoji žánrovou všestrannost. Takto dokážu oddělit své dvě hudební tváře – jedna jsou moje, řekněme, introvertní vize, druhá je podřízena filmu. Tohle všechno lze nalézt v Tarkovském.
Míníš natočit album vztahující se právě k němu? Něco jako byla deska „Notes From the Underground“ v případě Dostojevského?
Momentálně pracuju na albu, které se vztahuje právě k Tarkovskému. Využil jsem několika zvukových stop z filmů „Stalker“ a „Zrcadlo“. A ono sepjetí umění se životem nyní cítím ještě hlouběji, protože mi nedávno zemřel velmi dobrý kamarád Jožko Kukura. Album jsem začal tvořit s Erikem Truffazem, s ním to celé otevírám a zavírám, mám v něm Arva Henriksena, chci tam mít naivní, hezké skladby, zároveň něco hloubavějšího, co by reflektovalo Tarkovského myšlenky. Hodně tady používám peruánský nástroj ronroco, který ve mně evokuje východoevropské strunné nástroje, například balalajku. Tohle album bude mít na rozdíl od „Zápisků z podzemí“ širší záběr, protože má v posluchači vyvolat více pocitů – melancholii, smutek, krásu, naivitu, vzdor. Budou tam i tracky až symfonického rázu. Je tam citován taky Boris Pasternak, báseň „Noc“. A pracovní název desky je „Sculpting In Time“.
Tak to je tedy na co se těšit! A chystáš taky něco nového s kapelami KoMaRa a The Blessed Beat?
S kapelou KoMaRa jsem před dvěma lety rozdělal asi deset demáčů, ale protože Robert Fripp stále koncertuje s tou reinkarnací King Crimson, nemůžeme pokračovat. A ty skladby se mi vlastně už přestaly líbit. Udělal jsem tři nové, vzal je do ruky Adrian Benavides, který nám pomáhal s produkcí prvního alba, ale teď jsem naplno stejně zaneprázdněný prací na mé sólovce. Tudíž se momentálně ani s The Blessed Beat nic nerýsuje.
Nejlepší sólo pro Stevena Wilsona
Doneslo se mi, že tvoje kytara zní také na připravovaném sólovém projektu Stevena Wilsona. Blahopřeji! Jak se to přihodilo?
Já jsem již na jeho albu „To The Bone“ (rok 2017 – pozn.Jana Hocka), tam mám kytarové sólo ve skladbě „Detonation“ a moje kytary jsou také v „Song Of I“. A Steven mi pak jednoduše napsal sms, zda bych nechtěl něco nahrát i do nového alba jeho projektu No-Man, a tak jsem mu tam vystřihnul sólo. Před pár týdny mi napsal, že je z těch všech nejlepší. To potěší.
Jsi též respektovaným autorem filmové a divadelní hudby. Kterých projektů si nejvíc ceníš?
Tak to nevím, jestli respektovaným, ale něco už jsem udělal. Je tu film „Comeback“, to byl můj první velký film, byl nominován i v Karlových Varech. Pak je tu film „Punk je hned!“, který nedávno běžel v kinech, tam jsem dělal punk-rockovou muziku. Film „Stanko“, slovensko-italský snímek, tak ten byl dokonce Slovenskou filmovou a televizní akademií nominovaný na nejlepší filmovou hudbu roku. A nejnovějším filmem je „Volanie“.
Letošní artový film „Punk je hned!“ je v Česko-Slovenské filmové databázi (ČSFD) přijat velmi rozporuplně, vyjma tedy tvojí hudby. Mně se ale film líbil, a to dost. Tys ty lidi na okraji společnosti znal? Můžeš přiblížit genezi vzniku toho filmu?
„Punk je hned!“ točil Juro Šlauka osm let. Postavy jsou tam autentické, opravdu z okraje společnosti, hlavním aktérem byl režisérův spolužák. Film se točil v české koprodukci. Dost jsem se s tou muzikou natrápil, protože nejprve to mělo být drama, ale česká strana udělala novou verzi střihu, která je taková humorně smutná. A já tu hudbu musel předělávat. Ale jsem rád, že jsem se na tom filmu mohl podílet. Po těch lidech, co tam hrají, vlastně nic jiného nezůstane. Někteří z nich jsou již po smrti.
Letos na jaře jsi obdržel Ocenění za přínos do hudby v rámci slovenských cen Radio Head Awards 2018. Jak bys ty sám definoval svůj vklad do slovenské hudby?
No, to je teda otázka, která může hodně lidí naštvat, mohli by ve mně vidět egomaniaka. Řeknu to takhle: Mladší muzikanti si na mně cení, že stojím mimo hlavní proud, že nejsem v žádné komunitě, nehraju s komerčními kapelami, že musím o to více dřít a rozšiřovat si žánrový i lidský obzor. Cení si mojí všestrannosti. Stačí?
Stačí! A děkuju…