Po čtyřech letech odmlky vyšlo letos 17.srpna díky labelu Hevhetia čtvrté, tentokrát eponymní album slovenské kapely STO MÚCH. Čekalo se na něj opravdu netrpělivě…
Členové celé ty roky samozřejmě nezaháleli – přiváděli na svět děti a věnovali se jiným projektům. Jako třeba Marcela Vilhanová, nyní Cmorejová, jež pod jménem Maca vydala v roce 2015 výtečné album „Platňa roka“. Znovuzrození Sto múch se datuje do jara 2017; znovu se sešli Luca Žiaková (zpěv), Maca Cmorejová (zpěv, akordeon, sax), Juraj Haško (klávesy, zpěv, lídr), Martin Novák (kytara), Miro Páv (baskytara) a Ján Fiala (bicí) a začali pracovat na nových písničkách. Nyní je na světě kolekce jedenácti nových songů, jež nepostrádají opět svěžest, nadhled a ironii.
„Několik roků dospělého života v rolích matek, otců, manželek, manželů, milenců, opuštěných milenců, navrácených milenců, umělců na volné noze, učitelů, psycholožek, herců, hereček a zahrádkářů začátečníků přineslo nápad, že to chce vysloveně nějaký úlet,“ vyjádřila se kapela. „A tak chceme svým fanouškům, obohaceni životními zkušenostmi ale i vráskami a kilami navíc, představit svoje písně o lásce.“
Smysl pro parodii skupina ještě více vyšperkovala nejen po textové stránce, ale též hudebně. A protože jsem si album poprvé pustil tehdy, kdy jsem chtěl vyskočit z toho existenciálního kolotoče všedních dní, sedlo mi navýsost! Každá z písniček má svůj šaškovský ksicht, tu roztlemený od ucha k uchu, onde s vráskou smutku či s krůpějí hořkosti. A jedna píseň je z rodu šansonů, životních pocitů, z nichž mrazí… a „Človek strom“ je vskutku jímavý!
V úvodní „Urobme si kapelu“ se Sto múch slétlo na populární kapely, jež oprašují časy normalizačního popu, byť ho halí do aktuálního kabátu a´la hip-hop či r´n´b. Rým „pionýrske lágre / šlágre“ je geniální. „Punčová“ je zase umně stylovou eltonovkou, z níž čpí sedmdesátky na sto honů jako z rozepnutých svazáckých košil. „Agát“ je naopak zasněný, vzdušný, lehounký popík a (abych byl genderově vyvážený) zasněná, vzdušná, lehounká popina, a rozdává se tu dobrá nálada, zpříjemňuje čas především skrze jímavý dech vokálů. Z písně „Malé plusy“ se vyklubala hitovka ve stylu pop-rocku, s nepřesléchnutelnou kytarou a´la Tom Petty, ovšem s trendy textem nelichotivým k mužům („Chlapa vždy musíš/počítat i malé kusy…“). Střet ženského a mužského elementu je obsahem i jazz-rockově šťavnatého songu „Poleno“; můžete hádat, kdo je tu dehonestován. Milá je „Insomnia“, najazzlá, evokující Lasicu, Satinského a Filipa. Metalovou kytarou uvozený funky odvaz skrývá „Dana“ („…spotřební daň/a Dana…“). Předposlední track „Závislí“ se od evokace Deža Ursinyho (text má blízko k jeho rozervané písni „Júlia v zime“) a přes jakýsi bílý soul dostane k tolik profláklé podobě oboupohlavního dueta, umocněného rockovými postupy. Závěrečný „Miláčik“ je příjemně najazzlý, s pěkným saxem a vokálním pohlazením, který vás tolika zasněnými opakováními skoro vyhladí…
Zkusil jsem si tohle album pustit také, když mi bylo ouzko. A funguje! Tož, nechte se i vy vyhladit stovkou much…
