MACA – tak si říká na svém debutovém albu „PLATŇA ROKA“, jež nyní vydal label Hevhetia, slovenská zpěvačka, multiinstrumentalistka a herečka Marcela Vilhanová. Jde o intimní hudební deník ženy, která muže, ale ani sebe, natož pak strasti a radosti života vůbec (ale strastí je více) nebere tak úplně vážně. „Celé to vzniklo úplně neplánovaně,“ podotýká zpěvačka populární skupiny Sto múch a ještě populárnější herečka Radošínského naivného divadla. „Dodnes je to pro mne trochu záhada. Já jsem totiž vždycky byla jen interpret – nikdy jsem nic nevytvořila.“ A najednou se o loňských letních prázdninách točily písně s jejími vlastními melodiemi. Texty k nim napsali sice jiní (s výjimkou jediného, a to v písni „Okienko“), respektive jiné ženy, ale evidentně se s nimi interpretka naplno ztotožňuje. A onen odlehčený, ba ironizující charakter intimních výpovědí podtrhuje žánrově nezařaditelná a hravá hudba. Mimochodem – album bude Maca (a její spoluhráči) křtít 2.května v Elledanse v Bratislavě; naživo budou tyhle písně zajisté fungovat neméně mile, tj. odzbrojujícím, i když hudebně vytříbeným způsobem… A koho že uslyšíte vedle Marcely Vilhanové (zpěv, klávesy, sax, melodika) za muzikanty? Její doprovodný band tvoří basista a kytarista Martin Žiak (ex-Horkýže slíže), bubeník Miro Hank (Gemini77) a perkusista Jožko Gorol. Na albu se významnou měrou podílel ještě klávesák Juraj Haško, zpěvaččin kolega ze 100 múch (plus několik dalších hostů).
„Platňa roka“ (s celkovou stopáží něco málo přes 40 minut) představuje kvalitativně vyrovnanou kolekci 14 písní. V eklektické směsi nejrůznějších žánrů najdeme prvky etnické hudby („Indiánka“), funky-soulu („Žuvačka“), popu s různými příměsy („Princ na bielom koni“), výrazného r´n´b (např.balada „Vzdaj sa“) či komorně pojatých jímavostí s doprovodem harfy („Nerušiť prosím“) nebo elektrického piana („Chrobáčik“). Na první vrchol však přece jenom vystoupá teprve „Okienko“, výborně gradovaná svižnůstka, zabalená do dramaticky vypjatého electro-popu a´la Björk a 
zpěvem podobně vyostřeným, v případě Marcely i sympaticky odlehčeným v onom vzácném nadhledu zkušené ženy. Balkánská vášeň oživuje „Žabomyšie lásky“ – do výrazných bicích posléze vniknou popové citace, aby pak v mezihře vybuchl jazz-rock, jenž přejde v hutný hip-hopový spodek. Vynikající! Stejně tak v případě jinak jazzově akustické balady „Púpavienka“ s výrazným kontrabasem a melodikou. Komorně uchopená píseň „Ako ja“ (pouze s doprovodem klavíru a občasného zvuku jakéhosi strojku) evokuje Filipovy tklivosti pro Lasicu a Satínského a dosahuje podobné sugestivity, byť ironizující. Hodně otevřená zpověď ženy vůči mužům (i svému druhému já) „Soposata“ dostala svěží r´n´b rytmus. Vynikající je též předposlední track „Stačilo“ – s valivým narockovělým rytmem, pískotem a lynchovsky zastřenou elektrickou kytarou připomíná Badalamentiho hudbu k seriálu Městečko Twin Peaks! Nepřesléchnutelná je zde i druhá poloha, a to part najazzlé kytary. Album zakončuje znepokojující „Mám strach“, kde se nad hip-hopově syntetickým rytmem převaluje kontrabas s melodikou a multinásobný Marcelin vokál, aby to pak všechno bylo zhozeno ironií…avšak ironií jako účinnou ženskou zbraní!
A co na to my, muži? Sám za sebe soudím, že tohle je opravdu písničková Platňa roka…
