Košický label Hevhetia s pravidelnou náruživostí loví v současných jazzových vodách v Polsku. Jeho úlovky jsou pozoruhodné, ať už se jedná o progresivní či mainstreamový jazz. Čas od času se objeví projekt, ve kterém se jazzoví hudebníci obracejí ke komerčnějším, respektive masovějším žánrům, jako je pop, rock, soul, r´n´b či folklór. A to je příklad právě kvarteta MÓW, jež nedávno vydalo debutové album „Historie zebrane“. A kde jinde, než právě na značce Hevhetia…
Soubor založila v Katovicích zpěvačka Ania Bratek, jinak členka skupin KidBrown a Praise Trio. Vloni na sebe kvarteto upozornilo díky EP, realizovaným ve vlastní režii. Letošní regulérní debut není opět typicky jazzové album; improvizace navrch samozřejmě nemají, ale ty občasné dodávají hudbě Mów přece jen silnou jazzovou příchuť. V této souvislosti bych rád vyzdvihnul především pianistku Agu Derlak, jež je čtenářům JazzPortu dostatečně známa; již jsem tady recenzoval dvě alba jejího tria (naposledy loňské „Healing“. Dalším výrazným instrumentalistou je zde kontrabasista Mateusz Sewczyk, kterého můžete znát z loňského, taktéž písňového debutu kapely Early Birds „Świt“. Ostatně na tomtéž projektu se podílí i bubeník a perkusista Patryk Zakrzewski. Kvarteto posiluje pak v několika skladbách kytarista Jakub Mizeracki, který na sebe upozornil jako člen Szymon Klima Quartet na letošní nahrávce „Folwark“.
Úvodní track „Jestem zbieraczem“ má v sobě ony podstatné rysy, jež charakterizují vesměs celé album, aniž by ale zůstaly vyčerpané; zní tudíž svěže až do posledního noty. Úvod perkusivně etnický, poté kapela vmíchá jazzovou ingredienci, hlavně díky pianu; práce s dynamikou je také příkladná. Následující „Cieźar“ je zase příkladem chytlavé pop-rockové balady s vyklenutou, nikoli hysterickou gradací; elektrická kytara vše umocňuje. Křehce lyrická píseň „Potop“ mi sedí nejvíce; melodie je tklivá, ale nikoli prvoplánově vydírající city, zpěvačka má plokrevný, ohebný, tvárný, emotivně sytý hlas, plující na smyčcově kontrabasových vlnách, a Derlak dokazuje, že v lyrické klavírní hře nemá široko daleko konkurenci. Následující track „Wszystko ma swój czas“ je zase sycen r´n´b s acid-jazzovým podložím – tento styl mi jaksi do uší nevlezl, a už vůbec se tam neusídlil. Mám raději neředěné groovy se soulovým zpěvem a excelujícím basistou, jako „Na skale“ nebo členitější a vypjatější výrazivo v „Stan ten sam“. Nechybí ani aspirace na zjevnou hitovost, ale v žádném případě nepodbízivost; ta sluší písním „Historie na pol“ a „Slabość“. A pak už zbývají absolutní vrcholy. V „Nie wierze“ slyším evokaci legendární Niemenovy písně o tom, kterak dziwny jest ten świat; ani tady nechybí patřičný soulový náboj. Navíc jsou tu skvostná sóla vášnivého kontrabasisty, jarrettovsky rozmáchlé pianistky a nemilosrdně tvrdého kytaristy. Velkolepá, postupně zahušťovaná a gradovaná balada „Rzady“ zdobí minimalistické figury piana i rytmiky a nasazení zpěvačky. Album uzavírá niterně pronikavé vyznání zpěvaččiny touhy žít správně v „Oka blysk“ s nádherným kontrabasovým partem…
Je to dobré, svěží album, napovídající, že od tohoto uskupení se dočkáme možná už příště opusu neoddiskutovatelně vynikajícího!
