Když před rokem vydal debutové album (pod příznačným titulem „Birth“) mladý polský soubor Kamil Piotrowicz Quintet, považoval jsem ho za více než zdařilý. Poté, co nyní vyšlo opět na labelu Hevhetia druhé album pod názvem „Popular Music“, nezdráhám se označit soubor pianisty a skladatele, tentokrát jako KAMIL PIOTROWICZ SEXTET, doslova za zjevení…
Do nového souboru si Piotrowicz z předešlé sestavy přivedl dva muzikanty. Tenorsaxofonista Piotr Chęcki má zasebou již hraní se Seamusem Blakem a Rosenwinkelem, trumpetista Emil Miszk je členem nejen jazzových kapel (např.Critical Level, Piotr Lemańczyk Quartet North), ale též kvarteta barokních trubek Tubicinatores Gedanenses a hostuje v polských symfonických tělesech. Přibyli tři noví hráči. Kuba Więcek (alt a sopransax) studoval v Kodani, bral lekce u Konitze, Speeda či Binneyho, zahrál si již se Sternem, Hekselmannem a Barańskim. Kontrabasista Andrzej Święs získal zkušenosti u Konitze, Osbyho, Pierończyka, Muniaka, Namyslowského, Skoliase či Debskiho. Bubeník Krzysztof Szmańda, jenž ve dvou skladbách vládne i vibrafonem, studoval v Los Angeles u Petera Erskina a založil vlastní kapelu Soundcheck. Můžete ho také slyšet s Baldychem, Trifonidis Orchestra, Visegrad Jazz Quartetem, Namyslowskim a Jorgensmannem…
Z názvu alba „Popular Music“ cítím notně škodolibou ironii. Stejně jako v titulní skladbě, která čerpá z hravé a šantánově roztančené hudby Pařížské pětky, z minimalismu bezmála rockového tahu a neméně hutného hard-bopu, jsou všechny kompozice příkladem jedinečně amálgámového skladatelského umu Piotrowicze; samozřejmě zahrané s patřičným nasazením a smyslem pro kongeniální souhru a každičký detail. Ve všech devíti skladbách se toho děje tolik, že se tohle album stává prakticky neoposlouchatelným. Leckdo může namítnout, že v nich není jediný chytlavě výrazný melodický motiv, který by utkvěl v paměti a mohl být pískán či jinak pro potěchu reprodukován, jako je tomu v populární hudbě. Tahle Populární hudba vyžaduje pravý opak: opakovaný poslech, aby se s každým dalším, pokud je samozřejmě posluchač ochoten k aktivnímu, pozornému vnímání, odloupla další vrstva z hudebního plástu…
Hned v úvodním tracku „Idealism“ sextet pracuje s bachovskými konotacemi, minimalismem, kontrapunktem dechových nástrojů, jejich lichým frázováním, eruptivně rozvířenou rytmikou, z níž kanou vibrafonové slzy. V následující skladbě „Song For E“ dochází k pnutí ve členitosti stavby a rozvolněné rytmické struktuře, přičemž gradace bere následně až dech. Kapela dokáže uchopit nově i jasně hard-bopový model; v jejich podání je riffovitě řízný a nadupaný, stejně jako rozvolněný, bezmála free-jazzový („Abstract XIII.“), navíc prošpikovaný prvky minimalismu („Motive II.“) či meditativními plochami a témbrově bohatým souzvukem („Matria“). Samozřejmě v nich zaznívají též výtečná sóla, ale jsou více začleněna do komplexního zvuku; vše je podřízeno proměnlivé dynamice, zvukovým barvám, strukturálnímu a výrazovému pohybu. Nejmarkantněji se všechny tyto atributy projevují v baladách. „Hypodernia No.II.“ je sice přímo meditativní baladou, ale prosakují do ní s různou intenzitou impresionistické barvy a díky dechům omamné orientální chutě. Závěrečná „Forgotten Land“ vás očaruje hrátky s tichem, jež kouskuje kompozici na řadu proměnlivých obrazů; jakoby se ona zapomenutá země vynořovala a zase mizela. Jednou vámi prostoupí lahodné témbry až ambientního charakteru, jindy nálada horských pastvin s tóny fujary, pokaždé je to jiné a vždy vzrušující, nečekané. Ve finále se ozvou kravské zvonce a impresemi sycený minimalismus…
Jedno z hudebně nejúchvatnějších letošních jazzových alb vůbec!
