Jak už jsme informovali (a soutěž o 3CD ještě trvá, ale už jen do 2.listopadu!), soubor VERTIGO vydal díky labelu Animal Music nové, v pořadí již páté studiové album, jež dostalo dětinsky záhadný titul „Nononononininini“. Slovo, jakoby vypadlé z holanovské modlitby kamene, vystihuje (na naše poměry) nevídanou hravost; aniž by ale jakkoli utrpěl progresivní zvuk kapely. Spíše naopak. Při zachování nevšedních jazzových instrumentálních výkonů dokázala absorbovat vlivy soudobé vážné hudby, potažmo minimalismu, včetně umné multižánrové prokomponovanosti, čímž se mnohdy blíží tomu nejlepšímu z odkazu hnutí rock in opposition, dodnes živému a nadále svěžímu. (Mimochodem se zde této hudební avantgardě věnuji v textu „Rock v opozici nebyl nikdy prosluněné R.I.O.“)
Většinu materiálu na novince česko-slovenského Vertiga má na svědomí Marcel Bárta, saxofonista a klarinetista par excellence. A skladatel, který jazzofily (a doufejme nejen u nás, a nejen jazzové fajnšmekry) bude čím dál razantněji překvapovat. Osm Bártových počinů pak doplňují dvě písně (!!!) na texty básní představitele slovenské poetické moderny Ivana Kraska (1876-1958), jež zhudebnil Oskar Török (trubka, křídlovka, elektronika). A též jedna obvzláště vydařená kompozice Vojtěcha Procházky (klavír, el.piano, harmonium, wurlitzer, elektronika), který má na zvukomalebnosti celé desky zásadní vliv. Stejně jako Dorota Barová se svým vyzrálým vokálem a violoncellem (síly Toma Cory blahé paměti). Navýsost spolehlivou, a přitom nesmírně tvárnou rytmiku tvoří Daniel Šoltis (bicí, perkuse, vibrafon) a Rastislav Uhrik s baskytarou, respektive kontrabasem. A co je také důležité, zvuková kvalita alba je excelentní, jak už je v případě studia Sono Records (Milan Cimfe, Pavel Karlík) příjemným pravidlem…
Hned úvodní track „Kuljeskeleva“ je mistrovskou ukázkou spojení balkánských rytmů s reichovským minimalismem (vokály!), s dravými souzvuky trubky a violoncella, gradací a excelentním sólem sopránky. Pozoruhodný je i ten následující, a to hlavně díky nečekané kompoziční stavbě – skladba „Křik“ je (s výjimkou jazz-rockové tutti v úvodu a v závěru) až psychedelicky meditativní! V „Old Lover“ se poněkud staromódní, jakoby salónní sound střídá s free-jazzovými výbuchy, tu dramatickými, onde rozvernými, zdánlivě až neumětelskými. Další tváří Vertiga je Procházkova „Rosa morta“, zvukově tajnosnubný šestiminutový kus, napájemý proměnlivostí soudobé vážné hudby, bezmála rockovými sazbami, hutnou rytmikou a sólovými propletenci tenorsaxofonu a trubky a vzrušujícím chorusem harmonia. Nejdelší kompozicí alba představuje témbrově bohatá kompozice „Falso vidente“, desetiminutovka prošpikovaná zprvu rozvolněnými vyhrávkami bicích a kontrabasu, posléze se rytmus riffovitě sjednotí, aby se vylouplo klavírní sólo. Stále se opakující a bobtnající motiv dosáhne postupně až jazz-rockové razance, již vystřídá ambientní coda. Výrazně meditativní formu až messiaenovských barev nese „Loďka“, west-coastový, potažmo cool-jazzový sound s výtečnou křídlovkou zdobí „Tajný plán“, nepopsatelně zvláštní nálada vás zneklidní ve skladbě „Pevný bod“, a konečně výrazná elektronika, včetně acid-jazzového podloží a vokálního blbnutí činí i z titulního, závěrečného tracku opravdovou posluchačskou lahůdku. Obě Törökovy písně pak přinášejí do nové vertigovské kolekce melancholii a naléhavý smutek, zvláště „Hej“ s nádhernými akustickými barvami, podepřenými harmoniem a klarinetem. A pochopitelně výrazně narativním zpěvem autora, jehož v závěru vystřídá Barová.
Hitchcockův legendární film „Vertigo“ se do češtiny překládá jako „Závrať“. A tu já při poslechu nového alba kapely Vertigo „Nononononininini“ pociťuji…