Když jsem 26.dubna 2013 poslouchal na Vltavě přenos koncertu tria Martina Brunnera se smyčcovým kvartetem Epoque v pardubickém Divadle 29, ve kterém pro celou síť Evropské vysílací unie (EBU) představili Brunnerovu svitu „Morning Walks“, nedovedl jsem si představit, že by něco tak výjimečného nebylo natočeno na CD.
Výjimečného nejen v našem přece jen malém tvůrčím prostoru. Jenže malý není totéž jako omezený, zaplaťbůh. Martin Brunner dokázal, že i zde se může zrodit umělecký počin, přesahující samotný jazz, aniž by ho ovšem popíral. Vybavil jsem si nahrávky smyčcových kvartet, jež interpretují jazzové kompozice – jen namátkou vídeňský Radio String Quartet či americkýTurtle Island String Quaret. Ty však pouze re-interpretují. Podobně k takovému crossoveru přistupuje slovutný Hank Jones (také pianista jako Martin Brunner), když se jako Great Jazz Trio spojil se smyčcovým kvartetem v případě pocty Duku Ellingtonovi („N.Y. Sophisticate“, 1983) či v coverech jazzových standardů na albu „Hank Jones Trio & Meridian String Quartet” (1990).
Příkladů, kdy jazzoví muzikanti společně se smyčcovým kvartetem (pro který psát je velmi těžké, to vám potvrdí každý skladatel) vytvořili zcela svébytné dílo ad hoc, by se dalo spočítat na prstech našich končetin. Pokoušel se o to Ornette Coleman, také Lee Konitz (ale to jsme u saxofonistů) nebo z poslední dekády třeba kytaristé Joachim Schoenecker či Bill Frisell, ale mezi pianisty, nemohu si pomoci, je Martin Brunner výjimečný. A proto jsem s nelíčeným nadšením vítal prosincové vydání alba „Morning Walks“, které MARTIN BRUNNER TRIO & EPOQUE QUARTET natočili pro label Animal Music. Sice se album nedostalo ani do finále hlasování o j,,,azzového Anděla, ale to nijak neumenšuje jeho ojedinělé kvality, spíše naopak… (Omlouvám se za tak obšírný úvod, ale byl jsem nucen již argumentovat předem, abych se vyhnul podobné polemice, jako v případě předchozího Brunnerova alba „Still Warm To Touch“).
Bezmála třiapadesátiminutovou svitu „Morning Walks“ natočil pianista, autor a aranžér Martin Brunner se svými kmenovými spoluhráči Rosťou Uhrikem (kontrabas) a Tomášem Hobzekem (bicí). Epoque Quartet pak tvoří David Pokorný (1.housle), Vladimír Klánský (2.housle), Vladimír Kroupa (viola) a Vít Petrášek (violoncello). Svita se skládá z deseti částí: Introduction, Interlude a Part I.-VIII. Každá část má svůj osobitý zvuk a hudební nápad, ať už melodický či aranžérský, přičemž jejich přísná prokomponovanost nebrání občasným výletům Brunnerova tria do čistých jazzových vod. Dynamika i barvy obou těles nejsou v kontrastu, naopak – doplňují se, tvoří společný hudební jazyk a jsou neobyčejně proměnlivé a uvnitř ansámblu vpravdě interaktivní. Smyčcový kvartet vytváří nejen nosné plochy, mnohdy i pomocí témbrů, klastrů, dokonce spektrálního chvění, ale také skrze kadence a místy i minimalistické sazby hudební tok zhušťují rytmicky, nemluvě o umně využitém kontrapunktu. Ačkoli celá svita drží pohromadě a má svůj logický (ale nepředvídatelný, čili překvapující) vývoj, nejvíce mne „dostaly“ části „Part II., III., IV., VI.a VII. A nemám ten pocit, jak jsem četl v některých recenzích, že by jazzová rytmika byla upozaděna, potlačena. Vůbec ne – a v této souvislosti bych vyzdvihl především vynikající, protože hutnou a zároveň citlivou hru Tomáše Hobzeka. Jen se ta rytmika nehrne všude, toť vše. A taková (řekněme) „umírněnost“ je výsadou vyzrálého hudebního tvůrce. A Martin Brunner není rozhodně jazzový exhibicionista…
Také obal se povedl (design: Bohumil Vlašák, foto: Jiří Thijn), o zvukové kvalitě netřeba v případě Sono Records Nouzov již pochybovat (Milan Cimfe, Pavel Karlík).
Bravo! A z Andělů si nic nedělejte…stejně mají polámaná křídla.