Královéhradecký rodák Martin Brunner, pianista z té nastupující generace, rekrutujících se vesměs ze žáků Karla Růžičky, natočil se svým triem u Arty nové album Still Warm To Touch. Dá se říci, že hodně netrpělivě očekávané, neboť jeho 3 roky starý debut Behind The Clouds byl mnohoslibný, což se potvrdilo i na loňském záznamu z Jazzu na hradě, kde již zazněly tři novinkové kompozice. Basistu Martina Kapusníka vystřídal Rasťo Uhrík, a dlužno dodat, že ku prospěchu věci, bubeník Tomáš Hobzek zůstal, což bylo také ku prospěchu. Tvář nového alba byl avízován jako jazz, který kompozičně navazuje na odkaz klasické hudby, kterou Martin delší dobu studoval. A ouha!
Objevili se tací recenzenti, kteří očekávali od nového opusu něco převratného, novátorského, tudíž dechberoucího. Martin Faix na musicwebu šel až tak daleko, že to bylo jeho jediné kritérium v posuzování kvality, přičemž celou českou jazzovou scénu šmahem smetl na smetiště dějin. Cituji: „Jazz u nás zamrzl někde mezi 70. a 80.léty.“ Považuju to za nehoráznost. Nemusí se mi něco líbit, na to má recenzent samozřejmě právo, ale balit svůj odsudek do takových tvrzení, navíc ničím nepodložených, a troufám si natvrdo říci, že nevybíravě lživých, to je kálením do vlastního jazzového hnízda. „Ano, na českou desku je to však skutečně vynikající výkon. Když pomineme, že dravý duch tria se s ubíhajícími minutami alba značně otupuje a naopak se celý zážitek blíží poměrně velkému nudnému klišé.“ Nemůžu se zbavit dojmu, že recenzent je jako ras – s jedním pytlem pro český jazzový odpad, ty toulavé jazzové mršiny, v lepším případě parazitující na zbytku světa! A já se bláhový a naivní doposud domníval, že naopak náš jazz docela slušně zvedá hlavu…
Samozřejmě, první dva tracky, Let The Rabbit To Tell Your Fortune a hlavně Flash, jsou založeny na napětí a energii, gradují až k rockové přímočarosti, mění se tempa, ale ani pak trio nijak nepolevuje, a to se týká i balad. A taková Come To Light je jedna z nejúžasnějších jazzových balad, jakou jsem za poslední roky slyšel! Samozřejmě, že pracuje s tím, co už odkudsi známe, ale pak to spíše chytne a už nepustí, přidají se příjemné evokace, a třeba rytmika je zde naprosto originální, netuctová – bicí místy znějí jako bijící orloj, basák hraje smyčcem, všechno je to měkké jako peřina, do níž se můžeme ponořit, voňavá, ale nezacákaná sirupem. A co teprve City Dance! Ty špílce z vážné hudby! Jaké kopírování? Vždyť jde o amalgám všech možných vlivů, jde jen o to, jak s nimi muzikanti naloží, o nic víc. Všechno už bylo v jazzu řečeno, a nikoli bohužel, teď je tvůrčí proces založen na míchání, křížení, protínání. Nejdůležitější je svoboda hudebního projevu, na tom stojí a padá veškerý jazz. Ať už je z Ameriky, nebo z Patagónie…
A energie, ta stříká až k samotnému konci! Ani nepolevuje – taková Warm Up, nejdelší, bezmála jedenáctiminutová kompozice, zazní jako předposlední, a Hobzek vás docela slušně zatluče sólem. Vrchol alba je pro mne sedmý track, Elga Meets Olga. Dialog, a to nejen mezi piánem a rytmikou, ale také mezi levou a pravou rukou pianisty a dokonce mezi bicími a basou, Martin vystřeluje drobné motivy, je to setkání s nápaditostí, vitalitou, neutuchající fantazií. Závěrečný The Hitchhiker je pak vyložená hitovka z hancockovského rodu.
Takže, abych to shrnul: S přihlédnutím také k výbornému zvuku a pěknému coveru jednoznačně a bez zardění 5 (slovy „pět“) hvězdiček!
[pro-player width=’530′ height=’253′ type=’video‘]http://www.youtube.com/watch?v=751dBy_dJv4&feature=related[/pro-player]