András Dés Trio - nejlepší hudba nejhorších časů
zvuk100%
obal100%
hudba100%
100%Overall Score

Jsi nejhorší zpěvák na světě, tati,“ reagovali na zpěv Andráse Dése jeho dva synové. Však také táta je především vynikající perkusista. Ale výrok synů dal vzniknout titulu druhého alba souboru ANDRÁS DÉS TRIO – „The Worst Singer In the World“. To vyšlo před půlrokem na labelu BMC Records, vydavatelství Budapešťského hudebního centra. Je to úchvatná nahrávka!

Kdo se skrývá za jednou z nejlepších nahrávek uplynulého roku ve středoevropském jazzovém prostoru? András Dés, autor repertoáru tria (vyjma těch, jež vznikaly bezprstřední improvizací), je synem žijící legendy maďarského jazzu, saxofonisty Lászla Dése. Excelentní hráč na nejrůznější perkusivní nástroje, včetně etnických, spolupracoval např. s Eivindem Aarsetem, Jackem DeJohnettem, Frankem Londonem, Charliem Marianem, Randym Breckerem či Pallem Mikkelborgem. Je členem tria 1705, jehož desku „Zone“ (2015) jsem tady recenzoval. Vlastní trio založil v roce 2007, o rok později vyšel debut „Unquiet Stillness“. V triu hrají dva výborní kytaristé. Márton Fenyvesi s Désem spolupracuje i jinde; vloni jsem zde psal třeba o albu experimentální vokalistky Lindy Kovácz „Recycle“, kde oba instrumentalisté hrají. Dnes v Paříži žijící kytarový virtuóz spolupracuje též s Flamenco Big Bandem, který vede Perico Sambeat, a s Modern Art Orchestra, s snímž průběžně provádí díla Bély Bartóka, Györgyho Ligetiho, Petera Eötvöse a dalších maďarských skladatelů. Na albu Désova tria zní jeho kytara s kovovými strunami, a to i za pomoci pedálů a loopování. István Tóth Jr. hraje zase na kytaru s nylonovými strunami; patří k největším jazzovým nadějím v Maďarsku, zvláště, když v roce 2013 zvítězil v kytarové soutěži na festivalu v Montreux. A konečně lídr tria obstarává celou řadu perkusí, včetně kalimby, cajonu, činelů, rámového bubnu, bodhranu a canna (soustavy kovových tyčí).

Devět autorských skladeb na sebe bezprostředně navazuje, takže tvoří jakousi suitu. Také téma je víceméně společné: krása planety Země, planety lidí, planety v ohrožení. Album otevírá minimalistická kalimba, nad níž se posléze rozprostře lyrický motiv nesený čistě akustickými kytarami. V „Interplay I. (Outside)“ trio pracuje s výrazným motivem, který různě rozvolňuje, vrství v kontrapunktu; rytmika připomíná údery srdce, nechybí názvuky amerického folku. „Gardering“ je svižnůstkou, v níž se pojí ozvěny bluegrassu, rocku i hispánské vášně; Polyrytmická vrstvení, hutné perkuse i drobná sóla a vyhrávky způsobují strhující gradaci hudebního toku. V „Hommage“, nejdelší kompozici alba (7:02), slyšíme názvuky country a témat spíše písňových; ovšem loopováním a užitím pedálů je zde posléze dosaženo až jazz-rockové hustoty, včetně elektronicky zašpiněných kytar. Elektronika je použita i v následujícím „Interplay II. (Inside)“, ale tady za účelem jemných podmaleb neobyčejně niterného, vzletného, až magického zvuku kytar; v závěru tok nabývá na intenzitě, umocněné výrazně indickými perkusemi. Ideově nejzávažnější skladbou je bezesporu „Holding Your Hand, 150 Seconds Before Midnight“. Zazní zde i lidský hlas, poněkud hysterický; také se na chvíli rozprostře ticho, aby poté skladba pokračovala ve zhuštěnější a naléhavější formě. Oněch 150 sekund, co zbývá do půlnoci, znamená blízkost globální jaderné, potažmo ekologické katastrofy v této době, kdy vládnou prezidenti Trump a Putin; ukazují to tzv.Hodiny posledního soudu, jež v roce 1947 sestrojili vědci ve Spojených státech. Tehdy byla ručička na čase 23:53. Mimochodem nejblíže ke katastrofě bylo lidstvo v roce 1953 (23:58) a nejdále v roce 1991 (23:43). O pohybu hodinové ručičky rozhoduje výbor, v němž jsou odborníci na jadernou fyziku, ekologii, politologii atd, mezi nimiž je 15 nositelů Nobelových cen…

Antré následující šestiminutové kompozice „Transparent Afternoon“ patří rámovému bubnu, poté rozkvetou kytary. Trio s nápaditým tématem nakládá minimalisticky, přičemž ale repetice neustále zahušťují, a to i za použití elektronického tepu; v půli dojde ke změně ve jménu výrazné melodické linky s hutným perkusivním předivem vespod, aby se trio vrátilo k minimalismu, avšak tentokrát s jazz-rockovým zvukem a erupcemi perkusí. Protipólem (a pomyslným návratem k počátku) je „Sea At Second Sight“ s kalimbou v úvodu, kytarovými jemnůstkami a poté sóly vonícími Středomořím, občas problesknou debussyovské imprese. „Lullaby Under the Sky“ zakončuje album jímavou melodií, za kterou by mnozí folkaři dali život. A ta se pomalu a niterně ztrácí…

K míru, klidu, pohodě…?

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*