Sobotní festivalový blok odstartoval tradiční vernisáží v galerii CoCo. Kamila Ženatá zde zahájila monografickou expozici (připravenou s kurátorkou Lucií Barvínek Šiklovou). Její rozkročení mezi výtvarným a hudebním světem, psychoanalýzou i psychedelickou zkušeností se promítlo do rozměrných pláten, pracujících s tématy jako paměť, sny či mycelium.
Na hudební scéně před zámkem jsme se sešli po poledni za úmorného slunce schovaní ve stínu pod švestkami, abychom si vychutnali výsostně jemné spojení norské a české jazzové imaginace v komorním duu Helge Liena (piano) a Štěpánky Balcarové (trubka). Dobršský kolorit se do koncertu opět propletl svérázně, když se místní kohout rozhodl právě v nejtišších sólových partech piana hlasitě dát najevo svou přítomnost.
Úvodní skladbu Dobrš napsala Štěpánka přímo pro tento festival a plynule ji propojili s její starší věcí Sadness. Následovaly Lienovy kousky jako A Little Of This nebo Hypothèque a Štěpánčiny Fear či Anger, ve které nás trochu probudili z krásného popoledního zasnění. Závěr patřil Lienově Natsukashii. Vydařené spojení, které jistě bude mít v budoucnu pokračování!
Přesun do kostela přinesl projekt Resonant Grounds / After Silence, ve kterém spojili síly Karin Nakagawa (25strunné koto, zpěv) a Simon Zöchbauer (citera, elektronika, trubka, křídlovka). Byla to meditativní, hluboce zahloubaná hudba s obrovskou dynamikou.
V kostelním chládku a horkém dni pro mne bylo těžké nepodlehnout zpřítomnění až na hranici usínání. Koncert v kostele však opět zafungoval jako příjemné ozvláštnění programu. Posuďte sami z videoukázek…
Z kostela opět k zámku a tentokrát již festival začínal skutečně vrcholit. Scott Tixier Quartet (Scott Tixier – housle; Tony Tixier – piano; Ameen Saleem – kontrabas; Pierre Eden Guilbaud – bicí) předvedli moderní jazz přesně tak, jak ho máme rádi. Silný odkaz Jean-Luc Pontyho (Scottova mentora) byl v hudbě samozřejmě patrný a nebylo to vůbec na škodu. Po úvodním Tixierově sóle a improvizaci nastoupila celá kapela a rozjela věci jako Mess Walker, Z, Digit i poupravený odkaz na Milese Davise a Marcuse Millera v podobě jejich slavné skladby Tutu.
Scott nešetřil vtipkováním směrem k publiku, vyprávěl historku o zadržení na hranicích, která ho inspirovala k jedné ze skladeb a během vystoupení vystřihl poctu For Jean Luc (pro Jean-Luc Pontyho) i něco od Djanga. Slovo si vzal i bratr Tony s povzdechem, že je škoda, že nepřijel s vlastním projektem, a tečku obstarala kompozice Neil’s Landing věnovaná nejmladšímu bratrovi. Hrálo se přes hodinu a půl a úspěch to byl obrovský.
Domácí barvy následně hájilo Nikol Bóková Trio (Nikol Bóková – piano; Martin Kocián – kontrabas; Michał Wierzgoń – bicí) spojené v závěru s trubkou Markuse Stockhausena. Nikol otevřela set úplně novou kompozicí The Good Gate, složenou přímo pro festival, a neskrývala radost, že si od skladatelského stolu odskočila zahrát zase před živé lidi, a nejen pro manžela. Vedle další novinky (která se možná bude jmenovat El Niño) dostal hlavně prostor materiál z desky Feathers, ale vzpomněla i na Perseids z Promethea.
Finální propojení se Stockhausenem koncert ještě neuvěřitelně vystřelilo o řád výše a bylo by skvělé, kdyby nezůstalo jen u této festivalové kolaborace. V přídavku, již opět pouze v triu, ještě zazněla osobní skladba věnovaná Nikolinu dědečkovi a vydařené vystoupení bylo u konce.
Závěr celého ročníku si vzala na starost Markus Stockhausen Group (Markus Stockhausen – trubka, křídlovka; Jeroen van Vliet – piano, syntezátory; Jörg Brinkmann – violoncello; Christian Thomé – bicí). Byla to oslava festivalového jubilea, jak se patří, a opravdové vyvrcholení celého ročníku. Ostatně už před čtyřmi lety nabídla Stockhausenova formace vůbec nejlepší koncert za celou dlouhou dobu, co na festival jezdíme, a letošní vystoupení tato vysoká očekávání do puntíku naplnilo.
Hudba čtveřice vynikala uhrančivou zvukovou čistotou, kompoziční elegancí a neobyčejnou lyrickou líbezností. Ústředním stavebním kamenem byl Stockhausenův nezaměnitelný tón – neskutečně měkký, znělý, sametově vřelý a krystalicky průzračný. Jeho mistrovská práce s dechem, jemnými dynamickými odstíny a barevnými možnostmi trubky hraničila s dokonalostí. Nástroj v jeho rukách doslova zpíval a každý tón v sobě nesl vzácnou estetickou i duchovní hloubku.
Kapela zahájila skladbou Sunday Morning, na niž plynule navázala líbezná Smile a nová Rain No Play (při které naše soustředění trochu narušil sousedovic pes, jak občas v Dobrši bývá zvykem). Před kompozicí Falling Stars Markus přiznal svou fascinaci vesmírem, nechal se unést vyprávěním o miliardách galaxií a celou úvahu krásně uzavřel myšlenkou, že každý okamžik je jedinečný a vzácný. Tato myšlenka se naplno promítla i do samotné interpretace – křehký dialog trubky se zpěvným violoncellem Jörga Brinkmanna, citlivými plochami Jeroena van Vlieta a jemnou rytmickou tkání Christiana Thomého vytvářel až nadpozemskou atmosféru.
Po skladbě Better World s působivým klavírním úvodem přešli k „hvězdné“ Nebule, klasice Flow a strhující finální En Cœur. Přídavek There’s Always Hope pak celý festival uzavřel v průzračně čisté, katarzní atmosféře s vřelým přáním všeho nejlepšího pro Evropu.
Nádhera na závěr, co víc dodat! Těšíme se, že festival bude v plné síle zpět v roce 2028 při oslavě Českých Budějovic jako evropského kulturního města.
Štítky