Program desátého ročníku festivalu Dobršská brána, pečlivě sestavený z muzikantů minulých devíti ročníků, sliboval řadu nových hudebních zážitků díky jedinečným sestavám hudebníků. Festival na zámeckém pódiu zahájili moderátorka Marta Kloučková a ředitel festivalu Ivo Kraml.
Páteční hudební program započal na zámeckém nádvoří Mihály Borbély Quartet. Maďarský všestranný hráč na plátkové nástroje přivezl v rámci oslav svých nadcházejících 70. narozenin sestavu Mihály Borbély (altsaxofon, sopransaxofon, klarinet, basklarinet, tárogató), Áron Tálas (klavír), Balázs Horváth (kontrabas) a Hunor G. Szabó (bicí). Sestava předvedla skvělou fúzi jazzu, současné hudby a lidového dědictví Karpatské kotliny. Z posledního alba zazněla skladba Threeplus Dreams, následovaná kusem Little Bird in the Lee inspirovaným Charlie Parkerem a třeba i svojská verze klasiky Caravan. V kompozici After the Night a New Day Is Starting se Mihály na altku hezky rozšoupl. Tato píseň přímo rozvíjí jeho koncept takzvané „noční hudby“, ke kterému ho inspirovali nejen jazzoví průkopníci, ale také maďarská literatura a poezie.
Nechyběla ani křehká balada Bear Dance inspirovaná folklorem a tvorbou Bély Bartóka. Vydařeným vrcholem setu byla úprava populárního maďarského standardu od skupiny Locomotiv GT Silver Summer (Ezüst nyár), viz obě ve videoukázce, po níž si publikum vyžádalo ještě přídavek.
Přesun do kostela patřil norsko-slovensko-belgickému projektu Nils Økland Flexsemble. Kapela vystoupila v mezinárodním složení Nils Økland (hardanger housle, housle), Rolf-Erik Nyström (alt a baryton saxofon), Sigbjørn Apeland (harmonium, Fender Rhodes varhany), Ruben Machtelinckx (kytara), Peter Korman (kontrabas) a Gabriela Kováčiková (zpěv). Nils po úvodním abstraktnějším kusu představil sólově své unikátní osmistrunné hardangerské housle a já jsem zjistil, že zvuk tohoto tradičního norského nástroje nebude patřit k mým nejoblíbenějším. Projekt se snažil budovat hudební mosty třeba mezi slovenskou lidovou hudbou a severským folkorem.
Gabriela Kováčiková bravurně zvládala úpravy lidových písní z různých regionů Slovenska, přičemž ostatní kusy byly předvedeny instrumentálně. Osobně mě vystoupení příliš nezaujalo a set byl nadměrně dlouhý, takže po hodině a půl této náročnější hudební krmě jsem už jen opravdu těžko udržel pozornost.
Pódium na zámku poté převzal finský akordeonový virtuóz Kimmo Pohjonen (akordeon, elektronika, zpěv). Pohjonen v české premiéře předvedl své nové sólové dílo Zone 6. Pohjonen hraje současně několik harmonických a rytmických vrstev na upravený akordeon a zároveň zapojuje vlastní hlas. Využívá na zakázku vyrobený MIDI akordeon, živé smyčky a zvukové efekty. Musím říct, že mistr na akordeon doplněný elektronickými efekty, smyčkováním a vokály vytvořil solidní blázinec, kde se vypjaté polohy střídaly s až akustickými pasážemi.
Byla to nevídaná performance, kterou podtrhlo skvělé osvětlení – vypadalo to, jako by Kimmo tancoval přímo mezi světelnými paprsky. Abych ale pravdu řekl, na mě to nezafungovalo a marně jsem hledal, jak se do toho dostat a ponořit. Bohužel se mi to nepodařilo a připadal jsem si vlastně jako nezúčastněný pozorovatel, marně hledajíc hudbu. Během setu Kimmo sympaticky vyjádřil jasný nekompromisní postoj proti válce a na závěr si zaimprovizoval s Cyrilem Atefem, což v několika pasážích i vcelku povedlo.
Noční tečku obstaral francouzsko-íránský perkusista Cyril Atef Solo (PAPATEF) v čistě sólovém obsazení Cyril Atef (bicí, perkuse, santur, zpěv, elektronika). Bohužel se naplnily mé obavy a opakovalo se kolotočářské vystoupení z před několika let, ze kterého jsem musel po pár minutách utéct. Letos tomu nebylo jinak a prohlášení „come and party“ pro mě znamenalo jediné… vyrazit do postele a nabrat síly na očekávaně mnohem vydařenější sobotní program festivalu.
Štítky