Jazzové protahování ve Svitavách

V rámci prvního dne svitavského festivalu JAZZPOT se v Kulturním centru Fabrika dne 27. března představily opravdu jazzové veličiny z tuzemska a zahraničí. Tentokrát ve znamení kontrabasu. Stejně jako vloni vystoupila dvě uskupení. Pořadatelé, Středisko kulturních služeb města Svitavy, na pódium přivedli Robert Balzar Trio a duo Stretching Strings s Adamem Benem Ezrou a Ľubomírem Gašparem.

ROBERT BALZAR TRIO hrálo především repertoár z jejich zatím posledního autorského alba „Conversation“, jež vyšlo na konci roku 2023. Ale došlo třeba i na porterovku. Gruntem tohoto tria je melodie, aniž by ale svazovala instrumentální rozlet. Ba právě naopak. Melodická nápaditost podněcuje improvizační um, přičemž proměnlivá dynamika a navzájem prorůstající se instrumentální hlasy budují výsostnou lyriku a téměř mysteriózní náladu. Nechybí emoce, které metamorfují v uhrančivé drama. A protože jsem trio poslouchal (a sledoval) z bezprostřední blízkosti, a úplně nejblíže Kamilu Slezákovi, byl jsem jako u vytržení ze hry právě bubeníka. Takového hračičku aby člověk pohledal. Rytmické až polyrytmické cítění doplňuje výraznou harmoničností; on prostě jen nebubnuje. Zaslechnul jsem dokonce reakci několika posluchačů ve smyslu „stává se to triem Kamila Slezáka“. Je to samozřejmě nadsázka. Všichni tři aktéři hrají podobným způsobem; vlastně po celou dobu se navzájem nejen doprovázejí, ale zároveň nepřetržitě tvoří nezaměnitelný proud improvizačních chorusů. Pianista Vít Křišťan je navíc čím dál hlubším lyrikem, zatímco kontrabasista Robert Balzar ve svojí nevyčerpatelné virtuozitě dokáže doslova explodovat. A tyto souběžné hlasy pak tvoří až neuvěřitelnou plastičnost. Opravdu zážitek!

S vystoupením dua STRETCHING STRINGS jsem měl ale problém. Zpočátku se mi izraelský kontrabasista (plus leccos dalšího) Adam Ben Ezra a slovenský cimbalista Ľubomír Gašpar líbili až strhujícím způsobem, ale postupně se jaksi oposlouchali a Ezra začal navíc příliš dominovat. Ale hlavně: mohlo to být jazzovější. Kdo sleduje moje recenze, tak ví, že nejsem žádný jazzový purista a crossoverové tvůrčí snahy dokonce srdnatě obhajuju, ale onen jazzový feeling by neměl chybět. Navíc Ben Ezra má očividně sklony když ne explicitně k líbivosti, pak dozajista k laciným efektům. Laciným proto, že se příliš opakuje. Až jeho vrstvené loopy a beatbox nakonec odsunuly Gašparův cimbál mnohdy totálně na vedlejší kolej. Oposlouchal se mně i Ezrův kontrabas, modifikovaný do zvuku arabské loutny oud. Tím ale nechci nijak dehonestovat jeho instrumentální um, to ani náhodou! A v případě Gašpara jsem si maně dokonce poznamenal Keith Jarrett cimbálu! Bohužel nekomplikovanosti šel v ústrety i zvolený repertoár. Flamenco, arabská hudba (šmrncnutá súfisty a derviši), židovský lament, Erik Satie (byť v něm Gašpar objevil rumunský folklór), notoricky známý valašský folklór a jako přídavek Sting („Englishman in New York“), to vše byla sázka na jistotu. Ovšem v případě festivalového setu vlastně pochopitelná. Jen jsem čekal víc, a to vzhledem k jejich individuálním projektům. Na druhé straně se tak jazzová tvář festivalu rozjasnila i širšímu spektru publika, mimochodem v sympaticky hojném počtu…

Takže vlastně vše, jak má být!

(foto: Vladislav Steinbauer)