V květnu jsme vás informovali, kterak vyšlo u Animal Music album zhudebněných básní Jana Zábrany. Byť lakonický, ale všeříkající titul „Zábrana“ MARTINA BRUNNERA a MARKÉTY FOUKALOVÉ se ukázal být v tuzemském jazzu nefalšovanou Událostí roku, první poloviny 2026 dozajista!
V rozhovoru s Ondřejem Konrádem pro ČRo Plus autor hudby Martin Brunner říká:
„Měl jsem takový záměr, že by to mělo být tematicky pestré. Jsou tam básně o lásce, které psal, když byl ještě hodně mladý. Jsou tam samozřejmě všechna ta témata jako komunistický režim, život v nesvobodě, jeho nespokojenost. Potom je tam ale třeba také báseň o jeho mamince, kterou jede navštívit do vězení, protože jeho rodiče byli oba z politických důvodů zavření ve vězení. Když jsem básně vybíral, zaprvé mě samozřejmě musely oslovit, ale snažil jsem se také, aby to byl opravdu pestrý výběr. Říkal jsem si, že když se to dobře složí, že by to mohl být takový příběh jeho života a možná i popis té doby a života v Československu.“
A povedlo se mu to náramně! Jeho vhled je natolik hluboký, že vyvolává husí kůži hned od prvních tónů. A sepětí veršů se zpěvem je v našich luzích a hájích něco dlouho nevídaného, jedinečného. Markéta Foukalová je tady opravdu znamenitá; marně hledám slova, jež by vyjádřila dostatečně můj posluchačský zážitek…a přílišná květnatost by nebyla to pravé ořechové. Protože všech jedenáct písní přes svoji uměleckou sílu výpovědi působí civilně, skoro až obyčejně, normálně. Přirozenost a spontánnost Zábranových básní je v nich dokonce umocněna, neboť oba protagonisté potlačili jejich občasnou exaltovanost, jakkoli pochopitelnou. Tím se staly srozumitelnějšími i těm, kteří dobu padesátých až osmdesátých let neprožili. Každé slovo je tu čitelné, čisté, a v každém posluchači tak může vyvolat ty jeho emoce. A nebo také ne; někdo to album může poslouchat „jen“ jako vydařenou, kvalitativně vzácně vyrovnanou kolekci písniček v nadžánrovém, zdaleka nejen jazzovém hávu.
Pro mne ale ty písně ožívají vlastní vzpomínky. Padesátá léta z vyprávění mého táty a babičky z jeho strany, ta další tři desetiletí pak už na vlastní kůži. Navíc patřím k těm šťastlivcům, kteří díky Zábranovým překladům mohli objevovat moderní americkou poezii. Antologie „Horoskop orloje“ byla zjevením; psal se rok 1987, komunisté sice měli plnou hubu glasnosti a nového myšlení, ale obušky bolely stejně jako dřív. Carl Sandburg, Ezra Pound, Wallace Stevens, Kenneth Rexroth, Kenneth Patchen, Edwin Rolfe, Lawrence Ferlinghetti, Allen Ginsberg, Gregory Corso, LeRoi Jones, James Dickey, Richard Brautigan, Diane di Prima a Sylvia Plathová, ti všichni se mi zavrtali pod kůži, do srdce i do slabin. Zábrana je překládal od roku 1959, vydání antologie se ale nedožil; zemřel v roce 1984.
Jan Zábrana jako básník byl ovšem odsouzen ke psaní do šuplíku totálně. Byť celé ty normalizační roky nemohl publikovat, zůstal ve svých morálních postojích pevný. I když věděl, že ho to nakonec zabije, jak si poznamenal. Vedl si také deník. Zní to tak nějak obyčejně, puberťácky, ale pro něj to byla existenciální nutnost. Svoji nenávist vůči režimu, který uvěznil a týral jeho rodiče, a který ho považoval za nepohodlného a šikanoval už od jeho mládí, musel nějak ventilovat. „Setrvávám tam, kde mou matku mlátili při výslechu v roce 1950 přes hlavu mokrým ručníkem a pak ji za trest, za to, že nevypovídala tak, jak chtěli, nechali do rána nahou stát v korekci metr krát metr, kde se nedalo ani sednout a kde ze stropu tekla studená voda… Tohle byl živý čas, jediný živě prožitý čas mého života. Ten pozdější už neměl smysl, nemohl nic odčinit, poněvadž takovéhle věci ve vědomí odčiní pouze smrt člověka, v jehož vědomí uvízly – ten pozdější čas už mě nezajímal, nemohl zajímat. Moje vědomí setrvává na místech a v letech, kdy nás masakrovali…“ Toto je jeden z deníkových zápisků, jež nakonec vyšly v roce 1992 v knize „Celý život“. A která Martina Brunnera (jeho slovy) až fatálně pohltila a zažehla v něm nápad zhudebnit jeho básně.
Písně jsou skvostně aranžovány; nejsou zvukově přehlcené, přesto se vyznačují barevností. A to až leckdy omamnou. Zpěv Markéty Foukalové umocňují nejen vycizelovaný, přesto emocemi nabitý Brunnerův klavír a moog (také zvonkohra v písni „Mamince“), ale též nesmírně citlivé klávesové nástroje zpod prstů Víta Křišťana a mistrovsky oživlé kytarové struny (především akustické, klasické) díky Tomáši Fuchsovi.
Hned ta úvodní píseň („Nevěděl jsem proč mluvit,/ ale také ne proč mlčet…“) je sycena vším, co jsem výše uvedl. Následující „Druhá“ skrývá emoce naléhavé, zároveň smutné; v okamžiku, kdy se zjeví niemenovský syntezátor, propadám úžasu. Závěrečná slova jako „…chvíle, kdy život je a není, přestává.“, napsaná 9. července 1982 mne až děsí studem, který pociťuju; vybavuju si, jak přesně v tomto čase ve mně rezonuje plzeňské finále festivalu Porta záplavou naivní naděje, že se to v naší zemi mění k lepšímu… Poté se rozezní „Černá ranní vzpomínka“, již zmíněná „Mamince“, nesmírně smutná, se slovy napsanými v září 1950 ve vlaku cestou na návštěvu do věznice v Rakovníku. Následuje další majstrštyk „Holubi“, melancholický, melodicky neobyčejně silný song s jaznozřivými klávesami a nadýchanou el.kytarou („Život je jen okamžik,/jenom rozplynutí/nás všech ve všech ostatních…“). Pak ale přichází proměnlivě expresivní „Když čtu Ginsberga“, s explozí kytary a ikonicky osudového textu („Když čtu Ginsberga,/nemyslím na Ameriku,/ale na to,/jak jsme korektní, rozumní, ryzí,/jak nás předělali na nás…“). Píseň-smuténka „Žalm“, se vzletností chorálu, je věnována Bedřichu Fučíkovi, katolickému intelektuálovi, odsouzenému v roce 1952 k 15 letům vězení. (Byl propuštěn v roce 1960 na základě prezidentské amnestie, v roce 1967 rehabilitován, ale za normalizace nesměl publikovat. Používal tedy pseudonymy Václav Horák či Bedřich Dvořák.) Křehkost se mísí s emočním vzepětím v tracku „Na malou chvíli“ (text z listopadu 1947 představuje nelítostnou předzvěst komunistické totality). V závěru svižnůstky „Ztrácel se v zalesněném domě“ zazní i sugestivní recitace Foukalové. Nádherně smutný „Den jak had“ je obohacen klávesovými kresbami („A člověk první zabil holuba/a druhý otevřel kohoutek plynu…“). Album uzavírá citově křehký „Vítr“ („Protože nevím,/kde vesmír končí,/mám právo říct: bylo to v něm…“).
I když je tahle písňová kolekce především smutná, není tíživá (rozhodně ne prvoplánově), je vzdušná, jakoby nadýchaná. Očividně se protagonisté snažili otupit místy až bezvýchodnost Zábranových básní; bezvýchodnost, která by mohla rozežírat…
Mistrovský počin!
Štítky