12. června vyšlo na značce Ma Records debutové album dua Kláry Pudlákové a Michala Wróblewského TOŠA nazvané „Opatrně!“. Spojení kontrabasu a saxofonu (v tomto případě altky) je všechno možné, jen ne opatrné…
Osm skladeb je autorských a do konečné podoby se vylupovaly půldruhého roku skrze (a dozajista během tohoto času proměnlivý) proces improvizace. Aniž by ale ztratily svoji výraznou zvukomalebnost a melodičnost, leckdy neobyčejně jímavou, a stejně tak i vypjatou emotivnost. Dlouho neměly název, pouze pracovní; dvojice protagonistů je na koncertech cizelovala do podoby, kterou reprezentuje v plné parádě až toto album. Doplňují je tři celé improviační miniatury. Nutno dodat, že Pudláková a Wróblewski nechali kolekci vskutku dokonale dozrát, ani v tom nejdrobnějším aspektu ji neuspěchali, a to i v souladu se vztahem partnerským.
Zvuk nahrávky, již pořídil Michal Rataj v kryptě pražského kostela svatého Salvátora, opředeného legendami, a následně mixoval a zmasteroval také pro podobu vinylu, se vyznačuje zvláštní, osobitou chutí. Hodně fyzickou, neboť Wróblewského jinak převážně melodická hra je prosycena slinami, jejich vířením, kypěním, navíc jakoby zespodu, opravdu ze dna krypty. Vytváří tak vzrušující kontrast s čistým, žensky emotivním zvukem kontrabasu Pudlákové. A když ona vezme do ruky smyčec, ztrácím soudnost, kterou bych měl ale jako recenzent zachovávat za všech okolností. Prostě to nelze…
Copak lze zůstat analyticky chladný při poslechu bezmála sedmiminutového skvostu „Noční motýl“? Melodicky podmanivá barevnost se tu mísí se záblesky jazzové avantgardy, nad basovým tepem se doslova vznáší sax, lehký jako motýl a chvějivý jako motýlí křídla; nechybí zároveň ono smyčcové opojení, ani nekašírované emoce plné fyzičnosti. Delší plochy vůbec dávají vyniknout instrumentálnímu, melodickému a výstavbovému mistrovství dvojice nejpřesvědčivěji. Skladba „Plavčo“ zní jako hudba z nějakého milostného filmu, natolik je melodicky téměř až popově líbivá. V tracku „Tuláčik“ pracuje dvojice s tesknou melancholií až k trýznivosti, „Pohádka“ působí sice opět jímavě, ale je prodchnutá příslibem naděje. „Jak jsme šli“ bere na sebe podobu suity, proměnlivého příběhu, tu odlehčeného, onde notně dramatického. Jsou tu rozpuštěny inspirace baladou, swingem, blues i free jazzem; v závěru už to není chůze, ale běh. Snad úprk? Nebo je to v ústrety? Ve skladbě „Opatrně“ si sax mele svou a basa je volnější, stmelí je posléze nádherná, romantická melodie.
Celé album je skvostné! A já za něj děkuju…
Štítky