Label BLUE LIZARD se vskutku činí! A protože nedávno se na této značce objevila učiněná lahůdka a vpravdě vydavatelský počin první velikosti, 3CD legendární dvojice improvizátorů Durman & Posejpal „Message From The No Man’s Land“, zmíním se ještě o dalších čtyřech titulech, jež si zaslouží pozornost, byť nejsou snadná k uchopení. Ale které doplňují obdivuhodně mozaikovitý obraz Modré ještěrky…
KYUUBI – „Live At Jemný bistro“ (vydáno 11. 4.)
Ženské trio Kyuubi je dalším projektem Vladivojny La Chia, umělkyně, která propojuje hudbu s vizuálním uměním a experimentálními postupy. V současnosti se zaměřuje právě na tuto multidisciplinární tvorbu. Jako členka a spoluautorka aktuálního elektronického tria se soustřeďuje na propojení fiktivních filmových soundtracků, lo-fi world music a řízené improvizace.
Kyuubi představuje mystickou japonskou devítiocasou lišku. Tato tajemná bytost, zvíře i démon, lační po naprosté svobodě. Stejně jako ženské bytosti Uma Zenko (mluvené slovo, baglamas, VST nástroje), Ebi Tenko (vokál, syntezátor, el.kytara, zvukový design) a Tori Yakö (byskytara, basový syntezátor). Pod těmito jmény se skrývají Vladivojna La Chia, Karolína Šustová a Tereza Čepková, které v létě 2024 na rezidenci ve Fabrice Doubice na severu Čech vytvářely nový materiál, přičemž byly rozhodnuty opustit písňové formy a nenechat se tak jakkoli omezovat. V říjnu pak na popud publicisty Pavla Klusáka odehrály debutový koncert na experimentální scéně v hudebním stanu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Letos v lednu pak koncertovaly v Jemným bistru (v pražských Modřanech). Dvaadvacetiminutový záznam tvoří toto album.
To obsahuje šest skladeb. Nechybí pochopitelně japonské konotace (nejvýrazněji v úvodní „Tori“), zvonivý ambient („Ebi“), electro-pop s éterickým zpěvem („Sunset“), zběsile zlomené beaty a noisové prvky („Wasabi“) a cinematická melodičnost ve spojení se snovým popem a šansonem („Kyoto“). Nejvíc se mi líbí závěrečný track „Ithaka“, který má mistrně vybudovanou středomořskou atmosféru; fúze etnické hudby (výrazný podíl řeckého strunného nástroje baglamas) s ambientem vytváří vpravdě mysteriózní náladu. V závěru se neočekávaně přidají orchestrální barvy evokující „Also sprach Zarathustra“ Richarda Strausse…
DAVID KOLLAR – „Calls“ (1. 5.)
Slovenský kytarista a zvukový kouzelník David Kollar vydal u Modré ještěrky další album. A jedinečné! Je postavené na sonifikovaných telefonních hovorech, které vedl v poslední době se svými hudebními soukmenovci. Odkrývají se v nich fragmenty tvůrčího procesu, vnitřní dialogy, noční hovory, hlasové poznámky, existenciální úvahy a doslova řvoucí ticho metamorfované do zvukových ploch a doplněné emotivní instrumentální hudbou. Sám David uvádí, že jde o „album z telefonátov, chaosu a chvíľ, keď som sa cítil stratený.“ A charakterizuje jej takto: „Je to intímne, surové, niekedy až nepríjemne pravdivé. Hudba ako dokument. Ako rozhovor.“
Svým způsobem to doplňuje jeho knihu „O hudbe a dobe“ (Hevhetia, 2021), jež přinesla autentické rozhovory, které autor vedl s celou řadou hudebníků ((Pat Mastelotto, Trey Gunn, Steve Wilson, Christian Fennesz, Arve Henriksen, Eivind Aarset, Erik Truffaz…) v průběhu lockdownů přes emaily, mobilní telefon nebo chatováním. David Kollar je natolik poctivý tvůrce, že nepřestává pochybovat o sobě, o svých schopnostech, o smyslu konání. Jsem přesvědčen, že právě tahle nejistota ho vrhá znovu a znovu do dalších projektů, v nichž chce být ještě lepší než dosud. A já upřímně smekám! Však mu také v jednom rozhovoru Erik Truffaz říká: „Pokud hraješ, čím skutečně jsi, nemůžeš hrát špatně.“
Album představuje kolekci deseti tracků, ve kterých David samozřejmě jako instrumentalista kraluje. Jeho nástrojový arzenál obsahuje kytary, basu, bicí, piano, syntezátory, elektronické efekty, přičemž čile a umně programuje další vrstvy. Nechybí výše zmíněný Erik Truffaz, věhlasný trumpetista, který hraje v hutné „Too Much Me?“ a v „It’s Me“, kde se pojí ambient s prog-rockem. Dalším trumpetistou je tu Paolo Raineri, kterého známe třeba z úderky KoMaRa. Slyšíme ho společně s německým bubeníkem Marcem Minnemannem ve skladbách „No One Picks Up“ (to je pořádně zběsilý nářez!) a „It Is What It Is“, v níž David přeje sice „Happy New Year“, ale vyznívá přesto posmutněle, v závěru díky prog-rockovému dialogu kytary a trubky dokonce navztekaně. Raineri se též blýskne henriksenovsky lyrickým partem v „Shoveling English“. Ve finále alba David děkuje svým spolupracovníkům a blízkým, kteří ho dosud doprovázeli tvorbou a životem. A pak šťavnatě čerstvý nářez…
KUNG-FUCIU5 – „Iida Mono Tapes“ (14. 5.)
Vítejte v Japonsku!
Filip Homola ze severočeského Liberce, člen elektronického uskupení Kora et le Mechanix, přišel v roce 2023 pod svojí novou identitou Kung-Fuciu5 s hudbou na pomezí hip-hopu, jazzu a elektroniky. Inspiraci čerpá z komiksů, asijských bojových filmů sedmdesátých let, novinka pak odráží jeho pobyt v japonském městě Iida v posledních dvou měsících roku 2024. Jeho styl je charakterizován jako jazzy-lo-fi. Album bylo nahráno, smícháno a zmasterováno záměrně v kvalitě mono.
V hudbě se prolíná atmosféra města s odkazy na japonské filmy (včetně Kurosawova „Dodesukaden“), komiks manga a výtvarné umění. S touhle nahrávkou mám ale problém. Místy mně to připadá takové řídké, přitom i prvoplánové, takže mne občas ovanula nuda. Přiznám se, že jsem se do toho ani při opakovaném poslechu nemohl ponořit. Dost mi vadila přemíra nasamplovaných hlasů, které autenticitu japonského prostředí zbytečně zahlcovaly. Nestal jsem se prostě součástí té hudby. Je možné, že chyba je na mojí straně. Nicméně mě z dvanácti tracků oslovilo pět. „I’m the Eyball, Father Of Kitaró“ je kus hravý, s prvky elektrického jazzu. „I’d Like To Talk To The Ashy Heron“ (zároveň nejdelší skladba na albu – 5:57) je též najazzlý. „Earthquake At The Silk“ je zvukově vyrovnanější a zároveň bohatší. „Shunsó Was A Painter“ na mne působí lynchovsky a také hodně jazzově. A „Evening At Ina-Yawata Station“ je vydařenou koláží jemného jazzu, minimalismu, místy to evokuje lyrickou polohu Art Of Noise. Škoda přehršle hlasů, jež mnohdy překrývají hudební nápady…
SANTINI’S SHOES – „Plasy 1995“ (10. 6.)
„Kdo vstoupil začátkem devadesátých let 20. století do budovy konventu bývalého cisterciáckého kláštera v Plasích, jakoby byl chycen do nějaké smyčky zastaveného času: ta atmosféra mi tehdy připomínala záběry z filmu Nostalgie od Andreje Tarkovského: vlhké ticho, ozvěna kapek a vzdálených kroků se rozléhaly v ambitech, okny pronikal křik poštolek nad rajským dvorem, kde se se soumrakem zjevovala silueta nočního hlídače doprovázená vlčákem…“ (František Kořán)
Název uskupení Santini’s Shoes, které zde před 30 lety několik hodin improvizovalo, se vztahuje k Janu Blažejovi Santinimu (1677-1723), který Plasy přestavoval. Ten se údajně narodil tělesně postižený a na jednu nohu kulhal. Základní kámen novostavby konventu byl slavnostně vysvěcen v červenci 1711 a Santini byl s největší pravděpodobností osobně přítomen. A dozajista ve slušivých botkách.
Santini’s Shoes tvoří čtveřice českých instrumentalistů Jaroslav Kořán (bicí, harmonium, piano, perkuse, vokál, dechové nástroje), Marek Šebelka (harmonium, piano, perkuse, dechové nástroje, vokál), Vojtěch Havel (violoncello) a Miloš Vojtěchovský (harmonium, vokál), doplněni Michaelem Deliou z New Yorku (vlastnoruční mbira, bicí, kovový dulcimer, perkusivní a dechové nástroje, vokál) a Allan Paivio z Montrealu (housle, perkuse, vokál).
Jedenáct tracků, nazvaných lakonicky „Session“ očíslovaných „1 – 11“, tvoří nádherné album až mysteriózní a duchovní síly. Bohatství nástrojového arzenálu to ostatně slibuje, a aktéři jej využili beze zbytku. Aniž by ale akusticky jedinečný prostor zahltili tučnými zvukovými mračny. Každý tón má čas doznít, souzvuky zvoní, chvějí se, noří do prostoru i vznáší se v něm, mísí v sobě polyrytmické předivo s hutnými poryvy strun, ostinaty, tajemstvím a zbožností harmonia, meditací či naopak noisovými, ba až industriálními rysy (to posluchače zaskočí v „Session 6“). Polyfonie nástrojových i lidských hlasů je vpravdě omamující…
Štítky