Kontrabasista a skladatel FRANTIŠEK UHLÍŘ si nadělil další narozeninové album. K sedmdesátinám to bylo výtečné „Story of My Life – Music for Septet“ (2020), letos pod hlavičkou František Uhlíř Team & Strings oslavuje pětasedmdesátiny opět plně autorským albem „Coming Home“. A to v podobě CD a LP.
K aktuální sestavě F.U.T., již tvoří vedle Uhlíře Andy Schofield (alt a soprán sax, flétna, klarinet), pianista Standa Mácha a bubeník Martin Šulc, se v některých skladbách – proto Strings – přidává netradiční smyčcové kvarteto (dvě violoncella a dvě violy) a dokonce smyčcová sekce Českého symfonického orchestru. Navíc Uhlířovo kontrabasové mistrovství (byť arco vystřihl pouze jednou, ale to nemá být míněno jako výčitka, probůh!) povyšuje kontrabas na něco víc, než robustní smyčcový nástroj, jak ho známe mimo jazz. Svou trochou do mlýna přispěli též trumpetista Míra Hloucal, trombonista Přemek Tomšíček a tenorsaxofonista Osian Roberts.
Přiznám se, že jsem si poslech Uhlířovy novinky čítající deset tracků na ploše bezmála 67 minut náramně vychutnával. A to nejen zvukovou a hudební stránku nahrávky, ale také onu intimní vůni člověčiny. Názvy některých skladeb již předurčovaly moje vnitřní rozpoložení. Naštěstí ony trhliny a jizvy scelovaly, nikoli jitřily. První dva tracky – „Coming Home“ a „Children´s Dreams and Games“ – jsou navíc prosycené smyčcovou hloubavostí, do které se lačně noří zraněné srdce. A sólové chorusy tvoří náhrdelník z hudebních perel, jež se mění v ranní rosu mých dávných luk a strání. Dále: „I Lost In Her Eyes“. Je třeba něco vysvětlovat? Rozkvetlý kontrabas, křehkost i vášeň sopránky, závěrečná rozcitlivělost. A co „I´m Not Finished Yet“? Cítím hardbopové vzepětí vlastního života, pád do mingusovského světa hutnosti a živoucí bolesti naděje. Hutné dechové sazby a sólové erupce trubky, trombonu, tenorsaxu a bicích mě vrhají nahoru, vstříc nebeské zdi. Bebopově ostrohranné blues „Big Mouth“ mne trhá na kusy jako heroin Birda; čpí tu Charlie Parker, ne že ne; slyším ho tam, strčím za to třeba ruku do ohně! Bože, a jak se do basových strun noří smyčec… může klidně přijít konec světa!
Hardbopovka „I Remember Karel“ (myšlen samozřejmě otec moderního českého jazzu Karel Velebný) mně osobně ale dává vzpomenout na jiného Karla, mého někdejšího nejlepšího kamaráda, který mne už 14 let odmítá znát…
A pak jsou tu také odkazy na Uhlířovu rodinu, s vroucími, oparnými melodiemi – „Vida je tu Ida“ a „Vendelín“. Tep se mi zklidňuje, krev chladne.
Přišel čas na finále tohoto umělecky i lidsky rozmáchlého alba – více než jedenáctiminutovou kompozici „Trialogue for Solo Violin, Jazz Q and Strings“. Uhlíř ji původně věnoval houslistovi Oldřichu Vlčkovi a jeho souboru Virtuosi di Praga, kteří ji premiérovali v roce 2005 v pražském Rudolfinu. O dvacet let později skladbu nahráli Anton Čonka a komorní ansámbl Českého symfonického orchestru pod taktovkou Michaely Růžičkové. V dramatických smyčcích slyším místy Šostakoviče. Ale je toho tu mnohem víc! Bohatá dynamičnost, umocněná rytmicky pulsujícím jazzovým tělesem, rozbujelost trialogu, který má ale mnohem více vrstev, mistrovství dramatizace, strhující sóla, včetně osamocených bicích, závěrečná gradace až kamsi do boha…
Františku, díky!
