Projekt britského kontrabasisty Milo Fitzpatricka VEGA TRAILS se hlásí s druhým albem! Novinka „Sierra Tracks“ vychází 28. března na značce Gondwana Records. Ještě než se tak ale stane, 25. března zazní novinka naživo v pražském Paláci Akropolis v rámci festivalu Spectaculare. Přinášíme proto recenzi nového alba s předstihem, abychom vás nalákali na koncert…
Milo Fitzpatrick se proslavil jako člen slovutného Portico Quartet. V čase covidové pandemie kvarteto opustil, neboť šance si zahrát spočívala buď sólově, nebo maximálně v duu. Doma studoval a hrál duetové skladby např. Charlieho Hadena a komponoval podobné skladby, aby posléze hledal a našel dalšího instrumentalistu; stal se jím saxofonista Jordan Smart, člen norwichského tria Mammal Hands a bratrského dua Sunda Arc. Ten se věnuje nejen jazzu, ale také world music, přičemž vedle soprán & tenor saxofonu ovládá basklarinet a různé další dechové nástroje třeba z Arménie a Turecka. A jako poloviční Kypřan bývá ve svojí hře inspirován řeckou hudbou. Dvojice již pod názvem Vega Trails v roce 2022 nahráli v kostele v Claptonu ve východním Londýně čistě akustické album „Tremors in the Static“.
Nyní se tedy objevilo album nové, tentokrát v rozšířené sestavě. K výše zmíněné dvojici přibyli ještě violoncellistka Francesca Ter-Berg, pianista Taz Modi a bubeník Pete Hill. Jak titul „Sierra Tracks“ napovídá, autor deseti nových skladeb Milo Fitzpatrick se inspiroval pohořím Sierra de Guadarrama severozápadně od Madridu, na jehož úpatí nalezl od srpna 2022 svůj nový domov. Od úvodního tracku „Largo“ působí album dojmem filmového soundtracku. Zvuková paleta je mnohobarevná, místy až snová či naopak emotivní, prosycená svěžím horským vzduchem a všebjímajícími, doširoka otevřenými prostory hor. Dlouho jsem neslyšel tak důmyslné crossoverové použití violoncella, čistou přirozenost klavíru a lidskost syntezátoru, éteričnost vibrafonu (aranže vznikly ve spolupráci s výtečnou vibrafonistkou Harriet Riley) a nadýchanost i hutnost orchestrálních smyčců, na nichž se jako aranžérka podílela polská pianistka a skladatelka Hania Rani (další významná akvizice labelu Gondwana Records); ty jsou použity v polovině skladeb…
Podivné zvuky, jež album otevírají, jsou inspirovány riffem, který na píšťalách vyluzují brusiči nožů z regionu Sierra, aby tak oznámili svůj příchod do vesnic. Počáteční křehkost s basklarinetem a sopránkou se tu vznítí díky hutným smyčcům. Následující „Els“ v sobě spojuje staccatové názvuky lidové hudby (kontrabas) s melodickým tenorsaxem, křehkou lyričností piana a jímavostí violoncella, přičemž hudba se vyklene do intenzity. „Murmurations“ je více perkusivní, ovšem opět se tu pracuje s melodičností a křehkostí, zde umocněnou klavírním perlením a jakýmsi milostným zaujetím violoncella. Pak to ale aktéři náhle utnou, aby se zvuku zmocnila notná intenzita, posílená smyčci. „Dream House“ je sycena minimalistickým pianem a sólovou violoncellovou linkou. „Clarifantasia“ začíná elektronicky rozechvělým tichem, poté se rozvíří kontrabas, vyřine se jímavá melodie, motiv cirkuluje, dynamika stoupá, struktura se zahušťuje, aby se v závěru vše zklidnilo. Dvouminutová „Reverie“ je učiněnou smyčcovou lahůdkou. Střídá ji pak vyvrcholení alba v podobě skladby „Murmur“ s basovým dronem, jímavým basklarinetem, znějícím jako nějaký etnický nástroj; přidá se sopránka, přičemž basklarinet převezme rytmickou roli, do klavírních úderů sóluje violoncello, vše se vyklene s přispěním smyčcové stěny. V „Old Friend; The Sea“ figuruje až omamně vibrafon, zvláště ve spojení s violoncellem, piano moduluje motiv, vše pak obestře ambientní oblak. Ambientní vlna pohltí také basklarinet v následující „When this is Over“, kde to posléze mocně pulsuje a houstne. Album uzavírá „Sleepwalking Tokyo“ s minimalistickým rytmickým spodkem, výraznou melodií, perlivým elektrickým pianem v zajetí smyčců a gradace zvukové intenzity…
Nádherné, povznášející album, které v této vykloubené době působí jako lék!
