Šestnáct let jsme si museli počkat na druhé album uhrančivé severočeské písničkářky JANY VÉBROVÉ! Zpěvačka, skladatelka, textařka a hráčka na akordeon se po debutu „Kykyrý“ (2007) proměnila v zavilou matku a jen příležitostně koncertovala či spolupracovala na divadelních a hudebních projektech svého bývalého muže, skladatele Ivana Achera. Nyní se vrátila na svůj rodný větrný mlýn v Lužických horách a (zaplaťbůh) také k roli svérázné, jedinečné písničkářky. Nedávno spatřilo světlo světa nové album „Kameny ze dna“. To vydal jako CD a LP Indies Scope.
Nové album je kolekcí 14 písničkových diamantů té nejryzejší jakosti. Ke všem si Jana Vébrová napsala hudbu, s jedinou výjimkou také texty a ve dvou písních cituje klasika. Její poezie je místy syrová, tíživá, dokonce erotická, ale také plná lásky, objetí a oslavy přírody, člověka a života vůbec. Lze ji mnohdy nesnadno uchopit, ale o to více vybízí posluchače ke spolupráci, ke spolupodílnictví, probouzí jeho fantazii a vlastní asociace, sebehlouběji zasuté. Hudba výsostně souzní s textovým sdělením, umocňuje jej, dává mu doslova křídla a leckdy sílu vichřice. To se týká především samotné písničkářky, její autodidaktické hry na akordeon a přirozeného, nevyumělkovaného zpěvu syceného těmi nejniternějšími citovými nuancemi a nejčistšími emocemi. Tentokrát se na albu podílela navíc celá řada výtečných instrumentalistů, a to i z hájemství jazzu; nejvýrazněji pak houslista a violista Alexey Aslamas, bubeník a perkusista Miloš Dvořáček, pozounista Jan Jirucha a kontrabasista Petr Tichý. A všechny ty písničkové diamanty zvukově vybrousil Ondřej Ježek, jenž je nahrával, mixoval a celé album produkoval.
Album otevírá sugestivní miniatura „Bože můj“, což je variace na stejnojmennou píseň z alba „Domácí lékař“ tria Václavek/Ostřanský/Jelínková; jímavé halekání je umocněno Janiným harmoniem a akordeonem hostujícího Aliaksandra Yasinského, Bělorusa žijícího v Čechách. Následují „Břízy“, jímavá píseň prosté síly, jakou se vyznačují třeba současné písně Dáši Voňkové. Poté vybuchne vášeň, vypjaté emoce v řízném „Písečném víru“; jsem do něj lapen, jsem jím smýkán, cítím erotické dusno… ? „Padá listí“ s antré Janinova el.piana, píseň křehká, melancholická, s nádhernými vyhrávkami kontrabasu… (“V peřinách křupavých…“, no uznejte, není to geniální?). Jemnůstku střídá opět vášeň v mocné poctě krajině „Cílkova“. A je tu pravověrná balada „Holoubek“, dokonce erbenovská, s citacemi veršů obrozeneckého klasika; niternost a ponor se tu střídá s úderností a vypjatostí, s jakýmsi až hospodsky bezútěšným rabijátstvím, nasyceným sarkastickým pozounem. Smutek a žh(n)oucí vášeň se mísí neméně třaskavě, ale zase jinak, ve zhudebněné básni Ivana Achera „Zhublá lásko“; střetává se tu křehké piano Michala Nejtka s vášnivě vyklenutým vokálem Jany. Domácí lyrika s milostným nádechem, tak by se dala charakterizovat projasněná píseň „Doma“, která plně souzní s mým prožitkem domova… „Pavučiny teplem nad krbem lítají…“ (jen s tím rozdílem, že místo krbu máme doma kachlová kamna). Až šansonově dramaticky vyznívá „Radim“; obestírají mne milostné emoce skrze přerývaný dech… Následující „Kaštanoví koně“ naléhají, i když jen krátce, „Námořník“ je radostně, oble zpěvný. A je tu další balada na motivy K.J.Erbena „Štědrý den“, tragicky sugestivní. Po ní dozajista i na vás dýchne tíživý osud, zpodobněný hlubinným akordeonem, bicími, kontrabasem, oscilátorem a niněrou (Ondřej Ježek) v „Třesu se“, zároveň ale též nervní vír emocí. Výjimečně zdařilé písničkové album, za jaké buďme vděčni, uzavírá titulní, niterné (i titěrné) „Kameny ze dna“… „Splýváme a odplouváme/Občas nás vír zatočí/Rozpouštíme se od sebe/V jednom proudu/Pouštíme se.“
Ano, život je vír…
… a písně Jany Vébrové!
