Pětkrát z norského vydavatelství AMP Music & Records!

Norský label AMP Music & Records letos vydal řadu titulů, jež si zaslouží pozornost i našincovu. Po již recenzovaném druhém autorském albu slovenského saxofonisty Nikoly Bankova žijícího v Dánsku „Dream Chaser“ se na této značce objevilo například těchto pět titulů, která nyní taktéž přiblížím. Jejich společným jmenovatelem je komorní jazz, ovšem v různých podobách. Ale se stěžejním nástrojem, kterým je piano…

Prvním počinem budiž album „True Stories“, což je v pořadí již čtvrté album amerického souboru MARK WADE TRIO. Ukazuje v plné šíři muzikálnost a invenční kompoziční styl kontrabasisty Marka Wadea, který je sycen odkazem Milese Davise, Charlese Minguse a Igora Stravinského. Výsledkem je jazz propojující minulost se současností. Nepřeslechnutelný je pianista Tim Harrison, který je nedílnou součástí newyorské scény (Neal Kirkwood, Ron Horton, John Eckert, Noah Bless, Chris Hemingway atd.). Rytmiku dotváří bubeník Scott Neumann. Přibližme si ale zevrubněji lídra. Mark Wade studoval v New Yorku nejdříve hru na baskytaru, ale proslulý Mike Richmond jej přesvědčil, aby se začal věnovat kontrabasu, včetně smyčcových technik. Stal se tak univerzálním hráčem nejen v jazzových orchestrech, ale též v symfonických tělesech. Hrál např. s Jamesem Spauldingem, Eddiem Palmierim, Conradem Herwigem, Stacey Kent, Donem Byronem či Pete McGuinness Jazz Orchestra. Ale také v Key West Symphony, Orchestra of the Bronx, DiCapo Opera, Light Opera a S.E.M. Ensemble Petra Kotíka. V současné době je hlavním kontrabasistou Bronx Opera Company. Je také zakladatelem a ředitelem společnosti New Music Horizons, jež propaguje tvorbu začínajících jazzových a klasických skladatelů. Od roku 2017 působí jako pedagog na jazzové fakultě Lehigh University v pensylvánském Bethlehemu.

Více než šestapadesátiminutové album obsahuje devět kompozic. Některé vycházejí ze straight-ahead jazzu („In the Market“) nebo estetiky E.S.T., čemuž se asi nedá tak úplně vyhnout (třeba hned úvodní „I Feel More Like I Do Know“), většina ale přináší originální triový zvuk. Ovšem ve všech tryskají skvostná klavírní a kontrabasová sóla. Je tomu tak ve více než desetiminutové skladbě „The Soldier and the Fiddle“, již zdobí nádherná melodie, proměnlivá dynamika a strhující gradace umocněná závěrečnou hrou osamoceného bubeníka. V „Piscataway Went That-a-Way“ pracuje trio s blues, které rozseká a následně s intenzitou slepí. „A Simple Song“ je vizitkou především pianisty, jehož nástroj zpívá a perlí v kontrastu s hutnou rytmikou. A dvě části kompozice „Song With Orange and Other Things“ zaplňují až po okraj basové riffy, sóla a tah bezmála prog-rockový!

Druhým albem mého výběru z produkce osloského labelu je debut skandinávského uskupení PAD Trio, který se zove příznačně „Just Awake“. Trojice se dala dohromady náhodně. Působili sice stabilně na jazzové scéně v Göteborgu, ale nikdy ne spolu. Až do července roku 2020, kdy se sérií náhod setkali ve studiu. Bez materiálu, bez společné zkušenosti, bez představy, co budou hrát a co z toho nakonec vzejde. A tak je posluchač svědkem unikátního improvizačního a veskrze intuitivního procesu tvorby, kdy se i před ním vynořuje postupně zázrak zrození jazzové hudby. Pianista Antti Lähdesmäki, který zde i využívá zvukově progresivním způsobem elektrické piano, se pohybuje na finské i švédské scéně; vedle vlastních formací je členem švédské jazz-rockové skupiny Superheavy. V PAD Triu s ním hrají kontrabasista Daniel Andersson a bubeník a perkusista Pauls Pokratnieks.

Ačkoli stopáž alba činí něco přes 39 minut, děje se v něm tolik, až uši přecházejí. Posluchač nemá šanci se ani na zlomek sekundy nudit. Všech dvanáct nenatahovaných skladeb, jak už bylo výše uvedeno, vzniká volnou improvizací, při níž protagonisté projevují kongeniální tvůrčí cit pro stavbu struktury i textury. A přesně v okamžiku, kdy je skladba dovršena, končí. Žádné vyvařování, obměňování, omílání se už nekoná. Páteří alba je titulní „Just Awake“, rozčleněná do tří partů. Jednička je směsí ambientu a noise, dvojka představuje jemný a lahodný koktejl perlivého klavíru, hutné rytmiky a ambientní elektroniky, Pt.3 uzavírající album začíná v impresionistických barvách a končí expresivními emocemi vyvěrajícími z pocitu triumfu. Skladba „Adolescence“ je ve dvou částech; první je fúzí post bopu a minimalismu, druhá brutálního fusion s oparem psychedelie. Z některých skladeb na posluchače dýchá typická severská meancholie, ale prostředky jsou jazzově atypické – např. preparované piano (úvodní „Pale Sun“). Skladby „Dream of Pike Lake“ a „Soft Intermezzo“ slastně rozechvívá kontrabas hraný smyčcem. I bubeník se blýskne, neboť je jediným tvůrcem „A Conversation With Self“. Klavírní struny hřmí ve strhujícím minimalistickém proudu v „A New Road“, preparované piano umocňuje straight-ahead jazzovou jízdu v „A Fever Dream“; v pozadí ale zneklidňuje elektronické chvění. „Onwards and Inwards“ představuje pak vzrušující prolínání minimalisticky jazzové přímočarosti a pláství elektronických zvuků…

Bezmála hodinový projekt „Bilico“ je dílem italského dua JACOPO FAGIOLI & NICO TANGHERLINI. Představuje expresivní autorský jazz, který vychází z neutuchajícího hledání rovnováhy mezi oběma aktéry. Odtud název debutové nahrávky, vyjadřující prekérnost nestability takového procesu. Dohromady se dali v březnu 2019; toskánský trumpetista Jacopo Fagioli (roč.97), absolvent speciálních kurzů Stefana Battaglii, spolupracuje se špičkou italského jazzu (Francesco Diodati, Francesco Ponticelli) i mladými nadějemi (Francesca Gaza, Sara Battaglini). Nico Tangherlini je členem známé úderky Machine Head 4tet.

V osmi skladbách to mezi oběma improvizujícími instrumentalisty patřičně jiskří. Ale problématická je délka některých skladeb. Oba protagonisté vyčerpají škálu dynamické, výrazové a melodické proměnlivosti a zhruba tři minuty čtyři minuty již tok de facto neobměňují. Když hrají „pouze“ ve dvou, může to být už pro posluchače dokonce únavné. Přitom se jedná o silná témata, jež by zhuštěná působila mnohem sugestivněji. Ale možná je to jen můj subjektivní pocit. Třeba to je opravdu marginálie oproti tomu, jak duo dokáže hrát jímavě i jiskřivě (třeba úvodní „Elegia“) či meditativně i expresivně („Incompleteness“), jak se nechává inspirovat minimalismem („Meteor“, „Birthday on Instagram“), swingem („Vecchio Swing“), neworleánským jazzem („Lockdown Blues“), hard bopem („Horace Silver Su Una Ferrari“) či kantilénou (závěrečná „Se fenso lo E Te“).

Švédský pianista a skladatel DANIEL STAHRE vydal nedávno nové album „Margin Call“, a to se svým nově sestaveným kvartetem, v němž hraje Viktor Turegård (kontrabas), Erik Bodin (bicí) a William Wingbro (el.kytara). Instrumentální, vesměs lyrickou hudbu na pomezí filmové hudby, jazzu a popu produkoval Åke Linton, který se podepsal pod mnohá alba E.S.T. Co znamená „Margin Call“? Je to požadavek brokera na doplnění finančních prostředků na obchodní účet. Nastane ve chvíli, kdy jsme se dostali pod minimální požadovaný zůstatek na účtu. V podstatě to znamená, že se naše obchodní pozice vyvíjí špatným směrem a naše finanční prostředky už nestačí na marži. Jasná narážka na naše představy o realitě, kdy se domníváme, že můžeme žít v pohodě na dluh stylem ono to nějak dopadne. Dopadne, ale špatně. Kolekce sedmi skladeb je tedy inspirována problémy rodinného života v důsledku nezodpovědnosti ovlivněné společenskou a globální situací způsobenou změny klimatu, makroekonomií a pandemií covidu.

Daniel Stahre je klasicky vzdělaným pianistou a skladatelem. Posledních deset let působí ve Stockholmu a tvoří a hraje hudbu v různých uskupeních. Dokonce skládá popové písně. Což se na tomto albu promítá – viz. nekomplikovanost a bohužel též nevzrušivost ve skladbách „Waltz No.2“, Dear Old Gothenburg“ a „Esther“. Vzhledem k tomu, že album obsahuje sedm kompozic a stopáž alba navíc činí pouhých 32 a půl minuty, zbývá jen něco málo přes polovinu času na zdařilé počiny. Jsou ovlivněny (nepřekvapivě) estetikou E.S.T. Jde hned o úvodní a titulní skladbu „Margin Call“, kde se blýskně i hutná basa, a „When God Created Crypto“ se šťavnatým tématem, nápaditou proměnlivostí dynamiky, ostrostí rytmiky, včetně sóla na bicí. Mezi zdařilejší lze zařadit také dvě závěrečné kompozice – „Blues for Greta“ s jiskřivou melodií písňového charakteru, kterou naruší komplikovanější vyhrávky působící dramaticky, a „Ending“ s optimistickou melodií ve střetu s údernou rytmikou.

Posledním recenzovaným albem budiž „Dancing Seedlings“, jež nahrál KRISTOFFER GORI VERDONER QUARTET. Jde o nové uskupení renomovaného dánského kytaristy a skladatele, ve kterém figurují mladí a talentovaní hudebníci z Aarhusu – Emil Sommer Larsen (piano), Christian Aagaard Trier (kontrabas) a Lars Asger Nørby (bicí). Takže tato nahrávka je jejich společným debutem. A zdařilým. V jednom případě dokonce úchvatným!

Lídr Kristoffer Gori Verdoner je znám tím, že se mrštně pohybuje v nejrůznějších žánrech – od jazzu, blues, popu, rocku, R´n´B a hip hopu až po různé bigbandové projekty. Což se pochopitelně promítá i do jeho kompozic. Veskrze harmonický jazz vítězí v polovině z deseti skladeb bezmála devětapadesátiminutového alba. Poslouchá se to fajn, o tom žádná, ale teprve ta druhá polovina zvedá laťku pořádně vysoko. Verdoner hraje na kytaru mimochodem bez přidaných mašinek, vše se odehrává pouze skrz jeho hbité a přemýšlivé prsty. Tady čerpá nejvíce z jazz-rocku, ale v různých stylových polohách. V titulní „Dancing Seedlings“, jež album otevírá, evokuje pozdního Larryho Coryella; tady se vyznamená také pianista. V „Dreamin´of Texas“, nádherné, nabluesovělé baladě s pozvolnou gradací připomíná jeho kytara Ray Coodera. Ve „What To Do“ Verdoner staví dokonce kytarovou babylonskou věž (výtečné je zde i sólo na bicí), závěrečná skladba „Where Is the Snow“ je plná šťavnaté chytlavosti. Nad tím vším ale trčí jako Mount Everest track č.4 – „On the Move“ (8:34)! Po antré piana z hájemství vážné hudby vytryskne gejzír lyrického skandinávského jazzu, minimalismu, dokonce názvuků arabské hudby… ale hlavně vyostřené rockové kytary, která mne zvedla ze židle!