Jedenašedesátiletý pianista MATTHEW SHIPP patří k nejvýraznějším osobnostem současného amerického free jazzu. Dvě jeho dosud poslední alba, která se tu právě chystám recenzovat, vyšla díky nové newyorské nahrávací společnosti Tao Forms, jež zahájila činnost v květnu 2020. Do dnešních dnů je za ní již úctyhodná řádka osvícených jazzových titulů…
První albem (vydaným na CD i LP), jehož protagonistou je Matthew Shipp, budiž album tria DICKEY / PARKER / SHIPP „Village Mothership“, vydané v říjnu loňského roku. Bubeník Whit Dickey je mimochodem kreativním ředitelem zmíněného labelu. Na postu kontrabasisty pak válí slovutný William Parker. V tomto složení natočili nové album po třiceti letech! To předchozí „Circular Temple“, vydané na značce Infinite Zero v roce 1992, bylo uvedeno pod hlavičkou Matthew Shipp Trio. Poté hráli v uctívaném souboru David S.Ware Quartet a každý z nich spolupracoval s dalšími muzikanty (Ivo Perelman, Mat Maneri, Joe Morris, Roscoe Mitchell, Cecil Taylor, Steve Swell, Peter Kuhn atd.). Název novinky se vztahuje k centru newyorské jazzové avantgardy East Village na Manhattanu, kde všichni tři aktéři získali ostruhy. Dickey nahrávání okomentoval takto:
Atmosféra tohoto setkání byla vřelá a zábavná, byl to hluboký, úžasný zážitek pro všechny tři. Ctili jsme melodii. Melodie vyvstávaly z mantry našeho hraní, rytmy vyzařovaly pak vícesměrně z těchto melodických vibrací. Děly se až mystické věci.“
A vskutku. Na šestapadesátiminutové ploše zní šest pozoruhodných skladeb. V úvodní desetiminutovce „A Thing & Nothing“ se nervuje piano, stříkají exprese či chvílemi až krystalické imprese; posléze se tok překlopí do hard bopu bobtnajícího lecčíms, třeba i barokní hudbou. Klavírní údery pak prorůstají materií.
Následuje zahuštěná skladba „Whirling In the Void“, vířící, plná pnutí, prýštícího piana a minimalistické gradace. „Nothingness“ (Nicota) je jedenáctiminutovým ponorem do lyriky prosycené slinami melodie, s napětím, jež by se mohlo krájet. Titulní „Village Mothership“, mimochodem nejdelší track alba (11:10), představuje vpravdě nátlakový hard bop s rytmickou drtí a sóly všech tří aktérů. „Down Void Way“ začíná poklidně, ale pak jej pohltí freejazzový neklid, vztek, nářez, drcení. Intenzita se v závěru rozpustí v kontrabasovém sóle hraném smyčcem a v celkovém zklidnění. Závěrečná „Nothing & A Thing“ je zrcadlovou podobou úvodného tracku; lyrika, přemýšlivost, bluesová nálada, avšak také nervozita.
Skvělé album!
O měsíc později vydává MATTHEW SHIPP sólové album „Codebreaker“, na němž láme jazzové kódy „jen“ se svým klavírem. Bezmála třičtvrtěhodinová nahrávka s jedenácti skladbami přináší obrovské překvapení.
Shipp opouští freejazzovou brunátnost kupříkladu Cecila Taylora či Sun Ra a zcela poprvé se ponoří do lyrizujícího výraziva a´la Bill Evans. Ten ale snoubí s bopovým kořením jakoby z Buda Powella. Střet bohatých harmonií, zvukových mračen a mysteriózních rezonancí se živočišnou energií posluchače zcela pohltí. Shippova meditativnost ale vychází z jeho nitra, neboť pro muže, jak sám pianista tvrdí, je 60 let věku přelomem. Říká: „Po šedesátce nemůže zůstat ani freejazzový muzikant stejný. Kdo by mi tu nespoutanou divokost věřil?“ A jaké že tu kódy rozlomil? Jeho ponorné improvizace čerpají například z minimalismu (úvodní „Codebreaker“, „Stomp To The Galaxy“), klasického jazzu („Spiderweb“), romantismu („Disc“), swingu, ale dekonstruovaného skoro až na atomy („Code Swing“), spirituálního a space jazzu („Letter From the Galaxy“, „Mystic Motion“), expresionismu (“Green Man“), free jazzu („Raygun“) či směsi toho všeho („Suspended“ a závěrečná „The Tunnel“).
Úžasné album!
