Digitálně tohle album vyšlo již 1.července, před pár měsíci se objevil vinyl. A skvostný. Ale hlavně s obsahem, který mne oslovil s nečekanou silou. Mohou za to formace NENÍ NĚMÝ, zvukové mistrovství Tomáše Vtípila a vydavatelská jasnozřivost labelu Polí5. Album se zove „Pochybná hudba“. O takové hudbě ale nemám ani zbla jakoukoli pochybnost. Husí kůže, která mi při každém poslechu naskakuje, je toho všeříkajícím důkazem…
Kapela Není němý byla na úpatí Bílých Karpat založena před deseti lety jako kvarteto, respektive kvinteto. Hrála folk s prvky lidové hudby a punku, později přibývala rocková razance. V roce 2016 se formace ustálila na dvojici Jiří Šedivec (texty, zpěv, kytara, violoncello) a Tomáš Staněk (saxofon, basklarinet, flétna) a její současná hudební tvář je jedinečnou fúzí alternativního folku, rocku, jazzu a ambientu s netuctově poetickými texty a neotřelými improvizacemi. Debutové album „Pohádky z kafilérie“ vyšlo v roce 2018 také na značce Polí5. Na novinku jsme si museli počkat tři roky, byť práce na jejím nahrávání začala v prosinci 2019, a to v domácím studiu Tomáše Vtípila. „Hned po první nahrávací frekvenci jsme se shodli, že to byla šťastná volba,“ nechali se slyšet Šedivec se Staňkem. „Většina songů získala výsledný tvar až ve studiu, nahrávací proces voněl experimentováním; po prvních chvílích jsme neměli pocit, že jsme ve studiu, ale na místě, které nás inspiruje a baví.“ Ostatně Vtípil se na výtečném zvuku alba podepsal i jako hostující instrumentalista (housle, harmonium).
Většina z jedenácti tracků je zpívaných, a to s patřičnou sugestivitou skrze víceméně polodeklamované texty mnohdy notně existenciálně zatíženými. Páteř alba tvoří trojice písní, jež jsou věnovány kamarádům, kteří v loňském roce zemřeli. „Všichni byli nadšenci do života,“ řekl autor textů. „Dva ale nevěděli co s ním.“ Desku otevírá „Kruh“, dedikovaný Karlu Machovi, který jednoho dne skočil na stavbě z jeřábu. Připíjím na svobodu/Jak velké je to břemeno/Tíha vlastních rozhodnutí/Ráj světu/Duši jednotu… zpívá se v něm. Undergroundová nálada se tu mísí s basklarinetovým a violoncellovým ponorem, umocněným elektroakustickým bujením. „Prostoupit mraky“ (track č.4) reflektuje tragickou smrt Mariana Vetešky, jenž provozoval ve Vsetíně klub Suchý dok; bohužel se utopil při splouvání Bečvy. Minimalistickou naléhavost a říznost násobují hutné violoncello a freejazzové ostny saxofonu. Osmý track pak skrývá „Stín ořešáku“ s dedikací Jakubu Slováčkovi, který se na Nový rok 2021 oběsil. (Byl to i můj kamarád, měsíc předtím mi daroval tričko s Johnem Coltranem, aby mi udělal radost, a sám ji měl naprosto nelíčenou.) Jakési valčíkové danse macabre s nelítostným polozpěvem prostupují harmonium a basklarinet.
NENÍ NĚMÝ: Pochybná hudba
A další písně plynou, aby pronikly pod kůži posluchače. Nechybí dokonce odkaz k Davidu Lynchovi – „… Jsem jen človíček/Co cupitá po zemi/Tak ohni se mnou pojď…“, přičemž refrén je zpíván sborově, což kontrastuje se syrovostí a zvukovou intenzitou („Tango na špagátu“). Pozoruhodný je „Žalm“ s elektroakustickým antré, saxofonovým špiněním a brunátností, intenzivní elektrickou kytarou a jímavou polodeklamací („Jsme slepí/ Jsme nazí…“), jež v závěru získá naléhavost evokující Davida Bowieho v „Heroes“. V následující recitované písni „Pláně“ podivné zvuky vytvářejí mrazivou atmosféru, „Poprvé“ bobtná minimalistickou lyrikou, kterou vytrvale aktéři zvukově obrábějí, nafolkovělé „Slavnosti hladu“ se do posluchače doslova zařezávají („…Můj žaludek je velký Bůh…“).
A pak jsou tu tři podivuhodné instrumentálky. Na straně A miniatura „Klec“, sycená minimalismem a jímavým violoncellem, na B pak zní „Mustafa Mond“ se zvukově originální masou, ochucenou arabským kořením a ústící pak do jakéhosi naléhavě hutného hymnu, a závěrečný track „Locov“ s krautrockovým minimalismem a smyčcovými vlnami, zprvu intenzivními, ve finále tišenými do teskné nicoty.
A desku si jdu zase znovu pustit…
