SPINIFEX: Beats the Plague
Mezinárodní úderka z Amsterodamu SPINIFEX vydala v listopadu loňského roku na značce Trytone nové album s příznačným titulem „Beats the Plague“. Jejich hudba skutečně poráží i mor…
Již předešlé album „Soufifex“ (2019), jež jsem tu nadšeně recenzoval, přineslo nemilosrdně dravou fúzi free jazzu, world music a hardcore. A na novince německý altsaxofonista Tobias Klein, belgický trumpetista Bart Maris, americký tenorsaxofonista John Dikeman, nizozemský kytarista Jasper Stadhouders, portugalský baskytarista Gonçalo Almeida a německý bubeník Philipp Moser hrají opět jako o život! Za zmínku také stojí výtečná zvuková kvalita a výtvarná podoba alba, jehož cover art a design je dílem Almeidy.
Kolekce devíti neobyčejně nadupaných, vesměs autorských skladeb obsahuje dvě Almeidovy miniatury; stopáže ostatních se pohybují od 5:39 do 13:23. Skýtají tedy dostatek prostoru ke komplexnímu vyjádření. A kapela toho využívá beze zbytku, do posledního taktu. Práce s dynamikou, proměnlivým výrazem a hustotou hudební materie je dechberoucí. Čtyři kompozice přinesl Klein, po jedné Maris a Stadhouders. A jedna je převzatá…
A tou převzatou začnu. Spinifex uchopili skladbu „Bageshri“, již zkomponoval významný jihoindický hudebník Madurai N.Krishnan (1928-2005). A co ti s ní udělali! Krev vře při jejich běsnění, krev se zklidňuje při ztišení, přemítání. Jsou tu ještě dvě kompozice, byť Kleinovy, které jsou věnovány osobnostem orientální hudby. První, „The Voice of Dust And Trash“, slavnému iránskému zpěvákovi tradiční perské hudby Mohammadu Rezovi Shajarianovi (1940-2020). V ní kapela cituje z jedné jeho písně v kytarovém antré, napodobujícím starobylou loutnu tar. Jinak na ploše 12 minut šestice protagonistů opět buduje vrstevnatý, proměnlivě zahuštěný a intenzivní, sopečně naježený monolit. Druhou je „Sesler6“, pojmenovaná po Selimu Seslerovi (1957-2014), tureckém klarinetovém virtuózovi romského původu. Klarinet tu nezní, zato energie a dálný svět tu prýští z každého taktu více než 8 minut.
Na albu pak znějí ještě nemilosrdnější zvukové drtičky! V úvodním „Nillepez“ se bouřlivě mísí jazz core s rozvolněnou improvizací. V „Zoowlezoo“, představující „nezapomenutelnou noc v berlínské lokalitě Sowieso“ (jak se vyjádřil autor Klein), vybuchuje z minimalistického podloží free jazz, místy přetavený do nátlakové hry. Ve „Four20“ se perkusivní předivo pojí s freejazzovými expresemi a lyrickými impresemi; poté vše smete hardcore, který se ve finále rozplizne do kytarového noise. Již jsem zmínil dvě Almeidovy miniatury. Mají dosti expresivní názvy – „Fuck the Pest“ a „Sex & Pestilence“ (přeložte si sami) – ale hudba je ještě drsnější! Album vrcholí epickou kompozicí (nejdelší) „I´ll Cal You in A Hundred Meters“ z kytaristova pera. Ten tu také vystřihne výborné sólo, stejně tak trumpetista. Rozlévají se tu jinak lahodné témbry dechů, neidiomatické, nervní propletence, minimalistické sazby proměnlivé intenzity, vzdouvající dynamika nelítostného toku.
Úžasný hudební energit!!!