Jsem navždy jedním z vás!

Jsem navždy jedním z vás!

Jsem navždy jedním z vás!

Trio ROMANOVSKÁ / TICHÝ / HRUBÝ: Jsem navždy jedním z nás

Zvuk
100
Obal a booklet
100
Hudba
100
Hodnocení čtenářů2 Hlasy
97
100

Na české avantgardní scéně se pohybuje trojlístek svébytných hudebníků, kteří volnou improvizaci sytí neobyčejnou výrazovou pestrostí, vytříbeným vhledem do těch nejjemnějších nuancí zvuku a notnou dávkou duchovního ponoru, jenž je v srdci Evropy zcela ojedinělý. Vystačí si pouze s akustickými nástroji, bez bicích. (Výjimkou jsou občasná vystoupení s Klausem Kugelem, samozřejmě.) Trio ROMANOVSKÁ / TICHÝ / HRUBÝ nedávno vydalo novinku, která se poeticky zove „Jsem navždy jedním z nás“. Předcházela jí dvě výtečná alba, taktéž vydaná na značce Hevhetia (a mnou s chutí recenzovaná): eponymní (2018) a loňské „Bylo to právě“. Ovšem tentokrát Annu Romanovskou (housle, koto), Petra Tichého (kontrabas) a Michala Hrubého (klarinety, flétna) doplňuje Hana Blažíková, sopranistka a harfistka, jež se na světové úrovni věnuje středověké a barokní hudbě!

V anotaci k jednomu z jejich společných koncertů stojí: Stará hudba v novém hávu? Nová hudba ve starém? Něco úplně jiného? Spojení volné improvizace s písněmi z dávnověku na tomto albu funguje, a zní to naprosto přirozeně. A víte proč? Protože tyto otázky si protagonisté při tvorbě nekladli. A pokud si je položili, nedbali na odpověď. Středověká i barokní hudba měla k improvizaci velmi blízko, včetně písní, s nimiž interpreti nakládali rytmicky i harmonicky volněji, než by striktní, a právě že veskrze moderní notace napovídala. Proto vokál Blažíkové zapadá organicky do instrumentálek, tvořených většinou kolektivní improvizací, proto třeba klarinet přirozeně dokresluje kupříkladu středověkou spiritualitu. Nevím, koho z těch čtyř aktérů napadlo udělat právě tuhle fúzi, ale pro trio R/T/H i Blažíkovou to znamená další posun v tvorbě a zažehnání onoho nelítostně nevyhnutelného stavu, kdy se tvůrci opakují, svoji hudbu recyklují, a vykrádají vlastně tak sami sebe.

Jsem navždy jedním z vás!

Ačkoli se 53 minut hudby vznáší na křídlech neagresivního, veskrze zvukomalebně lyrického, až meditativního a snového výrazu, nechybí ani emoce, vášně a nervnosti. Ty kypí ale tlumeně, a to především v neidiomatických improvizacích. I ty jsou tím pádem posluchačsky přístupnější. Ve skladbě „Potřebuju skřípat“ navzdory názvu problesknou dokonce jiskry témbrů, z „Muchláže 2“, jejíž inspirace je výtvarná, se vyloupne příjemný basklarinetový motiv. Ostatně můžete posoudit zde. Pak jsou tu kolektivní dílka, která doslova hladí, byť sem tam přitlačí, ale nepříjemný pocit nevyvolávají. „Mezi ptáky“ s nádherným textem Romanovské, mimochodem pološeptaným („mezi slovy, mezi písmeny, nenacházím víc než bílý list papíru…“), okouzlí svobodně rozehranými strunami tradičního japonského nástroje koto a harfy, švitořivého klarinetu a kontrabasu v roli perkusí; ten v závěru převezme svoji pravou rytmickou roli a vystřihne i krátké sólo. „Zdroj počasí“ je zprvu titěrně rozvolněný, kdy pouze klarinet proměňuje dynamiku; posléze dojde k eruptivnímu vzepětí všech nástrojových hlasů, jež se nakonec vnoří do meditativního ztišení. Ve skladbě „Poslední poprvé“ (mimochodem nejrozměrnější – 6:36) se mísí rozvernost, sopránové šplhání až kamsi na vrchol, dravý klarinet, nebeské trylky houslí a též minimalistické zdramatizování. Pod úvodním (a titulním) kusem „Jsem navždy jedním z nás“ je podepsán Michal Hrubý; niterný hudební tok, hladivý, ponorný, umocněný vokálem, basklarinetem a kontrabasem hraným smyčcem.

A mezi těmito instrumentálkami znějí písně, z nichž dýchají nadčasové city, láska, víra, pokora. Bez ohledu na staletí vzniku jsou esencí současnosti, která tolik potřebuje především naději. Hana Blažíková zpívá úchvatně, srdcem, duší, zároveň krevnatě, tryská z ní zaujetí, vášeň, víra i radost. Výrazná je i její doprovodná harfa, která se s ostatními nátroji snoubí místy až opojně. V japonské tradiční písni „Gion Kouta“ soprán Blažíkové doslova hladí a objímá, což se s milostným obsahem (tajná láska ke gejše) navýsost snoubí. Všeobjímající pokora naplňuje gotickou píseň „Rosa das rosas“ ze španělské sbírky písní opěvujících Pannu Marii „Cantigas de Santa Maria“. Barokní „Xicochi conetzintle“ z pera Gaspara Fernandese, varhaníka katedrály v mexickém Pueblu, představuje vliv domorodé kultury Nahua na koloniální španělskou hudbu; proto je výrazově živější, prosvětlená, téměř taneční. Album uzavírá nesmírně jímavá „Triste plaisir et douleureuse joye“ (Smutné potěšení a bolestná radost), již napsal v první polovině 15.století představitel francouzsko-vlámské polyfonie Gilles Binchois na slova Alaina Charliera.

Jedním slovem: Skvost!