GARANA Jazz Festival, Garana, Rumunsko, pátek 9. července 2021
První dva festivalové koncerty na Vlčí louce v Garaně nás excitovaly, proto jsme natěšeně vyhlíželi pestrý páteční program.
Úvod večera patřil mladé polské kapele Miłosz Bazarnik Trio, které tvořil klavírista Miłosz Bazarnik, basista Mikołaj Sikora a bubenice Liliana Zieniawa. Jejich hudba, inspirovaná skandinávským jazzem, zejména tvorbou švédského Esbjörn Svensson Tria, měla být poctou tomuto mimořádnému pianistovi.
Snad čtenář odpustí, velká pocta Esbjörnovi to v Garaně nebyla. Velmi poklidný, nevýrazný jazz bez energie.
Michal Kratochvíl: Avizovaný tribut zvuku E.S.T. mě na vystoupení těchto mladých Poláků vcelku navnadil. Bohužel však tato kapela byla na festivalu jen do počtu a byla asi jedinou, jejíž set jsem si opravdu neužil. Nudný, plytký jazz bez jakékoliv invence, který mě nedokázal oslovit.
Zcela jinou show nám předvedl velmi temperamentní, italský Francesco Bearzatti Tinissima Quartet ve svém projektu Zorro. To byl odvaz, jak se patří. Dva sólisté Francesco Bearzatti – sax, klarinet, flétna a Giovani Falzone – trubka se předháněli a překřikovali ve svých strhujících sólech. Hutnou rytmiku obstarali Danilo Gallo – basa a Marco D’Orlando – bicí. Jejich experimentální zpodobnění legendární postavy bylo velmi povedené a přineslo všem zúčastněným veliké potěšení.
Michal Kratochvíl: Naštěstí hned po nepovedeném vystoupení Poláků se začaly dít věci. Na pódium nastoupili svérázní Italové a spustili příběh o Zorrovi hezky po svém. Až teatrální vystoupení mělo nesmírný odpich a nečekanou energii. Bylo to tak nějak italsky neuhlazené, místy až zběsilé, a to se mi teda sakra líbilo. V úvodu jsme byli seznámeni se všemi skladbami a poté se hrálo bez zbytečných průtahů. Místy avantgardní nádech skladeb, naráz sólující saxofon a trubka, zběsilý podklad bicích a basy. Hudební zpracování této legendy mi přišlo velice osobité a zábavné. Pořádný silný příběh si žádá různé druhy nálad a Italové ukázali, že umí i zpomalit a vystřihli také dojemnou a tklivou skladbu. Drama, jak má být! Potom jsme se zase ocitli spíše až na rockovém koncertě, pořádně zemité bicí a nad nimi prolínající se sólisté vytvářeli pořádně dusnou atmosféru. Nesmírně pestré vystoupení, ve kterém se pořád něco dělo a posluchač mohl očekávat každou chvíli nějaké překvapení. Další skvělý objev na tomto festivalu.
Třetí páteční vystoupení jasně potvrdilo slova jeho hlavní postavy Eivina Aarseta: „Koncert je kolektivní zážitek, při kterém hudebníci a publikum vytvářejí a realizují výměnu energií.“ Norské trio Eivind Aarset Band ve složení Eivind Aarset – elektrická kytara, elektronika, Audun Erlien – baskytara, Erland Dahlen – bicí, perkuse, Sven Persson – sound přineslo do Garany svoji jedinečnou hudební vizi, využívající energie a ochoty publika naslouchat mu, aby na místě vytvořilo hudbu a přetvořilo ji v mistrovské skupinové dílo.
Jasný vrchol pátečního večera!
Michal Kratochvíl: Pro tohle vystoupení bylo třeba vyčkat na tmu, neboť za dne by tenhle elektrický trip nevynikl, tak jak má. Skvělá dramaturgie festivalu nezklamala a po dlouhém nastavování a zvučení všemožných krabiček a efektů, které jsou v hojné míře zastoupeny v hudbě těchto geniálních Norů, mohlo začít další z vrcholných představení jubilejního 25. ročníku Garana jazz festu. Eivind Aarset svými efekty na kytaře vytváří podklady a plochy, které dávají prostor pro budování atmosféry. Slušný rockový rozjezd koncertu nastavil laťku od prvních tónů opravdu vysoko a ta nepolevuje ani na chvilku. Na této hudbě obdivuji, jak bravurně dovedou muzikanti pracovat s atmosférou, dynamikou a gradací svých skladeb. Z klidu přejdou do excitovaného stavu, pak to zase jakoby vše vypnou, a hrají si s námi jak kočka s myší. Báječně to funguje a publikum jim zobe z ruky. Mnohočetné zvukové efekty dodávají projevu kapely barvitost, mnohdy by člověk ani nebyl schopen identifikovat, že Eivind hraje na kytaru. Basa má řízný zvuk a hutný podklad doplňují precizní bicí Erlanda Dahlena, který si toho večera střihl dvojkoncert, neboť pak ještě hrál s Nilsem Petterem Molværem. Kouzlu této hudby jsem zcela podlehl a naživo jí opravdu nelze odolat.
Půlnoční závěr třetího koncertu v Garaně výborně provedl norsko-švédský Nils Petter Molvær Band. Trojice hudebníků Nils Petter Molvær – trubka, Jo Berger Myhre – basa a Erland Dahlen – bicí, perkuse v intenzivním světle vytvářela zcela samozřejmě zvukové krajiny hluboké intenzity, přičemž s neuvěřitelnou lehkostí využívala hudební prostředky různých žánrů. Při poslechu Nilse Pettera Molværa člověk často zapomene, že vlastně hraje na trubku.
Krásný konec třetího povedeného večera na Vlčí louce.
Michal Kratochvíl: Jak jsem již zmínil výše, bicí se neměnily, takže zvučení a přestavba pódia nezabrala mnoho času a mohl nastoupit Nils Petter Molvær. Pokračovalo se v podobném duchu elektrického jazzu se severským puncem, který tento pionýr žánru pomáhal definovat. Snad jen nyní se tolik netlačilo na pilu a byl to větší chillout, skvěle se hodící na závěr tohoto výživného dne. Nils neustále moduluje zvuk trubky, používá také různé efekty, podobně jako před ním Eivind na kytaru. Jediné, co mě snad jen na chviličku zamrzelo je, že si s Eivindem nestřihli něco společně, ale to už by pro něj byl vlastně třetí koncert na festivalu.
Krásný zážitek nás patřičně připravil na zasloužený spánek.