Původně byla vydána v roce 1969 zlými Němci, u nás pak až po převratu v roce 1990. Ano, je řeč o MISSA JAZZ Jaromíra Hniličky. A vězte, že před měsícem tento skladatelský majstrštyk vyšel na CD a LP v nové, rozšířené studiové podobě díky ansámblům B-Side Band, Chamber Orchestra Brno a Ars Brunensis Chamber Choir pod taktovkou Dana Kalouska. A je to jeden z nejzásadnějších počinů roku 2020 u nás!
Anabáze vzniku tohoto ve světě jedinečného díla, jež v sobě spojuje velkokapelový jazz a gregoriánský i pravoslavný chorál, je sama o sobě pozoruhodná. Nejdříve šlo o pouze instrumentální skladbu „Kyrie Eleison“, kterou Hnilička, trumpetista orchestru Gustava Broma, napsal již v roce 1965 a o tři roky později v srpnu nabyla osudového významu. Poté byl osloven západoněmeckým vydavatelem a provozovatelem nahrávacího studia Brunem Schwerem, aby ve stylu této skladby napsal celou jazzovou mši. Tak se i stalo. Po změně liturgických pravidel v roce 1975 bylo potřeba kompozici upravit, takže Hnilička dokomponoval sbory a část „Communio“. V roce 2007 autor na objednávku bandleadera Josefa Buchty „Jazzovou mši“ znovu otevřel a rozšířil o nové části, komorní orchestr a další sbory. K původní stopáži 43:25 z CD Orchestru Gustava Broma s Brněnskými madrigalisty z roku 1990 (vydal Multisonic) přibylo více než sedm minut a samozřejmě bohatší orchestrální zvuk a moderněji pojatá sóla trumpetisty a křídlovkáře Juraje Bartoše, trombonisty Petra Hnětkovského a saxofonisty Pavla Zlámala. Obnovená premiéra se konala o rok později v Bazilice Minor v Brně, po smrti Hniličky (2016) pak k jeho poctě 7.prosince 2019. A v této podobě ji pak aktéři natočili ve studiu a výsledek mám teď před sebou a v uších…
A rozplývám se blahem! „Preludium“ má hutný expresivní zvuk žesťů, tympánů a sboru, poté se vzedme bigband se smyčci za zády v řízných sazbách; dynamika, moderní obsah, svěží rytmika. „Introitus“ se vznese do nebe, odkud zní křehká, andělská křídlovka; po orchestrálnímu výbuchu emocí exceluje tenorsax. A je tu první vrchol, protože jednáctiminutová, ta nejlahodnější fúze husté orchestrální hmoty, jazzové i komorně klasické s chorálem, ověnčená sólovými party barytonsaxu (Pavel Zlámal) a hoboje (Jan Ondruš). V části „Gloria“ jásá sbor a svižný bigband, radost pak ústí do trombonového a tenorsaxového sóla, trubka je až dravá. Kontrapunkticky pestré a melodicky bohaté „Graduale“ zdobí rozvážný trombón. Po vzletně i ponorně vášnivém chóru „Omnes gentes jubilate Deo“ následuje další nebetyčný vrchol – „Credo“ s postupy soudobé vážné hudby, s témbry, vzedmutými vlnami a dechovými plástvemi, prosycenými především saxofony. „Sanctus“ řeže střídavými sborovými a orchestrálními frázemi. „Pater noster“ stoupá s chorálem a klesá nakonec do smyčců. Ty hrají stěžejní roli až v pärtovsky oduševnělém i vášnivém „Interludiu“. Po čistě gregoriánském „Agnus dei“ vás očarují jemné témbry, posléze triumfální orchestrální vzedmutí s minimalistickým spodním proudem v „Communio“. Téma z úvodu pak zazní ve finálové, třinácté části „Postludium“, a to ve výronech šťávnaté radosti a vzkypělých sól Zlámala (tenor) a Bartoše (trubka). Codou budiž panenská harfa…
Dlužno dodat, že album vyšlo v režii B-Side Bandu, ale o vydání tohoto „brněnského rodinného stříbra“, jak se vyjádřil producent desky a lídr Josef Buchta, projevilo zájem prestižní americké vydavatelství Naxos!
A bohužel křest alba je zatím odložen na květen…
