Prokrvené, masité i bláznivě meditativní Zlámalovy partitury
Divergent Connections Orchestra: Scores 6​-​9

Prokrvené, masité i bláznivě meditativní Zlámalovy partitury

Divergent Connections Orchestra: Scores 6​-​9
zvuk
100
obal
100
hudba
100
100

Na brněnském poli improvizované hudby hraje nepochybně prim PAVEL ZLÁMAL. Ať už sólově či v různých dvojicích (George Cremaschi, Žaneta Vítová, Jan Jirucha…), ale hlavně v řadě souborů, některých vskutku jedinečných. V prvé řadě musím zmínit ansámbl Brno Improvising Unit a kvarteto Next Phase, dále PQ, ZKKP a Heterofón, v nichž je lídrem. Ovšem musím zmínit ještě dvě uskupení, ve kterých je oporou jako sideman – Free Art Sextet a pochopitelně výtečný orchestr B-Side Band. Další jeho doménou je řízená improvizace. Té se od roku 2014 věnuje ve vlastním ansámblu DIVERGENT CONNECTIONS ORCHESTRA. Ten v roce 2017 na undergroundové značce Ears & Wind Records vydal debutové album „Odlet III.“. Nyní spatřil světlo světa druhý počin, neméně pozoruhodný; zove se „Scores“ a vyšel díky progresivnímu pražskému labelu Polí5. (Neodpustím si jízlivou poznámku: A pak, že se Praha vyvyšuje nad Brnem, a Brno Prahu prý nepotřebuje…)

Divergent Orchestra - pozvánka Pavla Zlámala

Novinku natočilo těleso rozšířené z jedenácti na sedmnáct muzikantů z hájemství jazzu, volné improvizace a soudobé vážné hudby. Oproti debutu přibyl také vokál (sopranistka Zuzana Barochová) a recitátor poezie všedního dne Petr Toman, který mimochodem spolupracuje také se Zlámalovou úderkou Brünnwerk. Setrvali bubeník Petr Ptáček, pianista Martin Konvička (tady i s el.pianem), Michal Indrák (syntezátor), trombonista Šimon Pavlík, kytarista Jan Navrátil a flétnista Edgar Mojdl, jenž hraje též na theremin a optickou tyč. Sice na novince nenajdete tubistu Ivana Koubka, fagotistku Janu Zmeškalovou a altsaxofonistu Radka Zapadla, ale přibyli druhý bubeník Kristian Kuruc, perkusista Vladimír Třebický, kontrabasista Peter Korman, baskytarista Vladimír Micenko, hammonďák Jaroslav Šťastný, trumpetista Michal Cálik, Radim Hanousek se sopránkou i barytonsaxem a houslistka Anna Neugebauerová. Dirigent Pavel Zlámal se přidává s klarinetem a tenorsaxofonem.

Jak patrno, rytmická složka byla notně posílena, stejně tak byly rozšířeny elektronické nástroje, jež improvizované hudbě dodávají až psychedelický odér. Oněch Partitur je šest, očíslovány jsou No.6 – 9. „Této sekvenci skladeb existuje předobraz v podobě reálných partitur (Score No.1 – 4). Provedení těchto partitur na abu nenaleznete“, vysvětluje lídr. Poté se ve svém komentáři věnuje osudu Score No.5, který by měl také předcházet, ale v podstatě je to všechno nakonec jinak. Pavel Zlámal je prostě filozof, ideolog, manipulátor, mystifikátor a humorista v jedné osobě; zdálo by se, že svoje dílo nebere vážně, ale opak je pravdou. Udržuje si ale nadhled, který získává na vrcholu tvůrčího nutkání, a odtud se pak vrhá v extázi dolů do procesu bezprostřední, nefalšované tvorby. Strhává tak i ostatní a ždíme z nich to nejlepší…

Úvodních bezmála 28 minut skladby „Score No.6“ vnímavému posluchači doslova rozběsní uši. Pokusím se dění popsat sledem zvuků: klevetivé bicí, kontrastně staromilské piano, hravost všech, recitace jako z jiné dimenze, šlehy, proměnlivé nálady, obrazy, střepy, střepiny, ruchy, špinavosti, houstnutí, tím vším se proplétá barytonsax, ansámbl brumlá, frká, frnká, rozbíjí na cimprcampr neworleánský jazz, až jsou slyšet ozvěna free jazzu a posléze bigbandové sazby a´la Mingus, také space vrypy Sun Ra. Poté se rozemletý proud avantgardy zpřehlední, ozve se freejazzové saxofonové sólo, vyjekne operní diva, kapela si i zaswinguje, exceluje trubka a zase vyhřezne free jazz. Dojde dokonce k elektroakustickým výbojům, vyvřou i varhany, soudobá opera a nu-jazz. Skladba je tudíž až zběsile členitá, stále se tu něco divného děje, je nemilosrdná k posluchači i k samotným aktérům. „No.7“ je na ploše 20 minut neméně zašmodrchaná; je sycena jakoby zkratovanou elektronikou, minimalistickým spodním proudem, lyrikou, drobnokresbou, chrlením bicích, táhlými, drásanými ambientními plochami, niterností, ponorem, ozvěnou jazz-rocku s výronem el.kytary, bigbandovými vlnami, skvělým sólem el.piana; dojde i na hrubý střet Sydneyho Becheta s nemilosrdnou avantgardou. Osmá partitura (11:00) v sobě snoubí bezprostřední improvizační hravost a lehkost s hustotou elektronického jazzu. Partitura č.9, trvající taktéž jedenáct minut, je prorostlá tučným elektroakustickým masem, ambientní, meditativní náladou, kterou rozšmajchluje free jazz a posléze sólový chorus nažhavených šedesátkových hammondek.

Avantgardní jazz té nejvyšší mezinárodní úrovně! Soudím já…