Třetí den začal až symbolicky! 21.srpna jsme se ocitli v Medzilaborcích v Muzeu moderního umění Andyho Warhola. Po více než čtyřiceti letech, kdy jsem viděl poprvé Warholův pověstný banán, jsem mohl být v kraji jeho krve a ve svatostánku moderního umění s jeho jménem… O půlnoci jsme pak s Julom Fujakem putovali v košické hospodě U Golema těmi šedivými dvaceti lety, kdy zajímat se o buržoazního zvrhlíka Warhola byl zločin. Mezi instalovanými díly, nejen Warholovými, proplouval drsný i něžný zvuk saxofonu Michala Wróblewského. Původně tu měl hrát v triu KIAP se svými norskými spoluhráči, ale ti nemohli přes červené země přiletět…
Vodní hudba
Odtud jsme přejeli rovnou do Východoslovenské galerie v Košicích, kde pro nás polští performeři Anna Nacher a Marek Styczyński připravili projekt hlubokého poslechu – „Deep listening“ s biohudebním Permaculture Orchestra. Ten tvořilo deset zavěšených kusů ledu, jež pomalu roztávaly; kapky posléze padaly na rozmístěné kameny a do džbánů. S těmi pak oba umělci různě manipulovali, přelévali je a vylévali, a poté bosýma nohama cachtali v rozlité vodě. Vznikla tak meditativní, ambientní hudba naprosté ekologické čistoty. A uvědomil jsem si, jak obrovské štěstí mne posledních pět let potkalo, když žiju mimo zběsilost města a při každém dešti takové hudbě mohu naslouchat; i když, zvláště letos, se proměňovala v mnohdy brutální noise…
Kontemplace síly
Ve foyer ALFA Music Halls vířily fotografie z cyklu „Jazz Music“ chorvatského publicisty Davora Hrvoje a v obou spodních sálech proběhla tři vystoupení a jeden hlavní koncert. Výhradně polské provenience…
Jako první se představilo kvarteto Follow Dices; dva harmonické nástroje a rytmika: Mikolaj Kostka (housle), Franciszek Raczkowski (piano), Jan Jerzy Kolacki (kontrabas) a Adam Wajdzik (bicí). Ve vášnivé i baladické fúzi jazzu a folklóru kraloval samozřejmě houslista; je až neuvěřitelné, kolik výtečných jazzových houslistů se v Polsku rodí! Schopnost Poláků lpět na tradici a tu rozvíjet a naplňovat moderním, tím nejaktuálnějším obsahem, to bychom jim mohli s uzarděním jen závidět.
Vyslovím-li Jakub Mizeracki Trio, pak jedním dechem musím říct Jazz-rock jak stehno antické bohyně! (abych byl seriózní). Ale lídr-kytarista, baskytarista Alan Wykpisz a bubeník Max Olsewski (které jsme slyšeli již ve včerejším Voicingers AllStar Bandu) to na nás nehrnuli bezhlavě, naopak. Zazněly inspirace Twin Peaks, a to s patřičnou náladou od ambientu po zneklidňující melodii nabývající na intenzitě. Nechyběla ani psychedelie, ohulený bigbít či hendrixovský nářez.
A další lahůdka: Chojnacki / Migula Contemplations! Při tomto setu mne zvedal ze sedadla trumpetista a křídlovkář Jan Chojnacki. Leckdy mi evokoval Verneriho Pohjolu, zvláště tím, jakým způsobem pracoval s folklórními tématy; mám na mysli barvu nástroje, frázování, dynamiku hry a výstavbu materie. Pianista Filip Migula zhusta tvořil protipól, neboť jeho doménou byla květnatá až hymnická melodičnost a lyrika bez falše. Rytmická dvojice Bartlomiej Chojnacki (kontrabas) a David Opaliński (bicí) patří k těm nejlepším, jaké jsem v polských formacích poslední dobou slyšel. A nenechají se zahanbit ani v sólových partech, což platí obvzláště pro basáka. Tohle kvarteto bylo pro mne největším překvapením!
Hlavní koncert patřil power-jazzovému triu The Flash!, jež nás přibilo do sedadel jako hřebíky do dřeva. Věděl jsem sice, co mám od této úderky čekat díky prvnímu albu „Sila“, ale i tak jsem byl nemilosrdně smeten. Tenorsaxofonista Slawek Pezda, baskytarista Kuba Dworak a bubeník Max Olsewski auditorium nešetřili; zběsilý hardcoreový tah, experimentální postupy rocku v opozici, free-jazzové výrazivo, noise, garážový underground a punková přímočarost, to vše nám naplnilo nejen uši. Také oči si přišly na své, neboť saxofonista, když nehrál, tak alespoň tancoval. Na recenzi jejich čerstvého alba „Bujaka w gumiakach“, na kterém se dokonce podílela posila v osobě newyorského kytaristy Dustina Carlsona, se nezřízeně těším!
Obsah!
Čtvrtý den, čili 22.srpen, pro mne začal hutnou a znepokojivou přednáškou Jána Sudziny. Považte, že v Polsku vyšlo v loňském roce na 400 jazzových alb! Je to obrovský trh, oproti němuž je Česko a Slovensko opravdu ten nejtrpaslíkovatější trpaslík, byť i u nás jsou muzikanti neobyčejně pilní a tvořiví. Jenže my se mnohem vyšší měrou potýkáme s problémy, jež přinesla globalizace a digitalizace hudebního prostředí. „V našem odvětví panuje komunismus,“ shrnul celosvětovou problematiku např. digitálních platforem vydavatel a organizátor Sudzina. Vzniká tak až likvidační nepoměr: příjmy se koncentrují a privatizují, ale náklady se socializují. A to jsem uvedl pouze jeden z mnoha krizových aspektů současného hudebního světa. O to více, především pak u nás, vyvstává potřeba platforem. Jednou z takových je právě Hevhetia, jež příští rok oslaví již dvacetileté trvání; na vydavatelství jsou napojeni nejen umělci, ale také promotéři a v neposlední řadě publicisté. A co je podle Sudziny skutečný úspěch v hudební branži? Obsah!
Poté proběhla prezentace dvou pozoruhodných reedic (na zpřátelené značce DIVYD Records) podivného písničkáře (a výtvarníka) Ivana Csudaie. Kromě alba „Black & White Dreams“ (1993), notně rockového, vyšlo konečně na CD již vpravdě legendární dvojalbum „9 Easy Pieces and Other Songs“ z roku 1992 ještě ve spolupráci s Martinem Burlasem. Moje srdeční záležitost…
Zvukové fotografie
Julo Fujak pak v další prezentaci a přednášce představil svoje nové hevheťácké album „KaleidoSONICope!“ (bude recenze). Fujak je pozoruhodný umělec, intelektuál, nefalšovaně renesanční člověk, se kterým jsem od loňského rozhovoru začal v těch zásadních uměleckých i lidských otázkách souznět. Posléze se věnoval tématu „Sonic Photography as a Trace of Kairos and Sonic Sculptures in Site-Specific Music“. O co jde? Nechám promluvit samotného autora přednášky:
Ta je zaměřena na sémantickou existenciální schopnost zvukových, terénních (nebo soukromých, osobních) nahrávek ukládat a sdílet neverbalizovanou podstatu minulých okamžiků v konkrétních časových kontextech. Lze nalézt určité paralely mezi chápáním fotografie Rolandem Barthesem v jeho díle Camera Lucida (1980) a fenomenalitouzvukových fotografií/záznamů (zdánlivě banálních situací v běžném prostředí plném nečekaných a nepředvídatelných zvukových událostí). Fotografický rozměr zvukových nahrávek jako zvláštních (někdy znovuobjevujících) vnitřních zážitků lze interpretovat také v rámci antického pojmu ´kairos´, který vyjadřuje např. nelineární časovost ´toho správného okamžiku´…
Ve Fujakově případě dostaly prostor zvukové fotografie jeho dětství v Kysuckých Beskydech (čerstvý vzduch, tekoucí voda, padající sníh, praskání ohně atd.) i hledání génia loci specifických prostor v nedávných zvukových experimentech se Slavomírem Zombekem a Peterem Milčákem („Melanchólia“, 2017), violoncellistou Janem Kavanem a houslistkou i vokalistkou Gabrielou Vermelho („Sonic Sculpture of Silo“, 2018) a s Petrem Niklem v žilinské synagoze („Švábení“, 2019).
Nesmrtelná naděje
Poslední tři showcaseová vystoupení zahájilo slovenské AMC Trio, rozšířené na kvarteto; čili Peter Adamkovič (piano), Martin Marinčák (kontrabas), Stano Cvanciger (bicí) a Samuel Marinčák (kytara). Jejich album z přelomu roku „AMC Trio Plus“ jsem zde recenzoval. Byl to fajn set, ale žádné překvapení se nekonalo. Standardní výkon, již prověřený sound; jenže: Co dál?
Premiérové album na Hevhetii představila neobyčejná formace Dust In the Groove & Didrik Ingvaldsen. To jest sexteto ve složení Radim Hanousek (sax, basklarinet), Jan Přibil (trubka), Žaneta Vítová (akordeon), Martin Opršál (marimba), Peter Korman (kontrabas), Jakub Švejnar (bicí) a Jana Vondrů (vokál), posílené norským kornetistou Ingvaldsenem. O něm (a potažmo o Hanouskovi a Kormanovi) jsem tady psal několikrát, a to vždy v souvislosti se skvělými nahrávkami. Tento ansámbl se pohybuje na šírém poli mezi současným jazzem a soudobou vážnou hudbou, a činí tak svébytně a s notnou dávkou umu a osvobozujícího nadhledu. Nechybí free-jazzová změť, dadaistický šraml, lahodné témbry, ambientní vrstvy, groteskní dechovka či duch spirituálního jazzu 60. a 70.let. Debutové album taktéž nemine moje recenzentské pero…
Závěr patřil polskému duu Stechek, jež tvoří bratři Pawel Steczek (piano, akordeon) a Piotr Steczek (housle, flétny). Byť šlo o takto komorní sestavu, hudba vybuchovala energií i nořila se do výrazných melodií a minimalistických či bachovských proudů. Oběma aktérům se dařilo neopakovat se. A když už jste měli hlavu přeplněnou houslemi, zazněly flétny kaval a duduk; a když klavírem, pak přišel ke slovu akordeon. Doufám, že jejich album bude brzy následovat…
Hevhetia Showcase/Jazzbus 2020 nemohl nezakončit hlavním koncertem nikdo jiný, než David Kollar. Původně měl vystoupit s trumpetisty Arvem Henriksenem a Erikem Truffazem, ale zklamání z neúčasti těchto hvězd světového jazzu z důvodu koronavirových restrikcí dokázal Kollar vymazat. Během jeho koncertu prešovský výtvarník Štefan Šoltis, jehož velká plátna zdobí foyer ALFA Music Halls, pomocí tříkolky tvořil nový obraz…
David Kollar vydal letos dva tituly: „Unexpected Isolation“ s Arvem Henriksenem a 2CD obsahující neobyčejně nádherných „10 Poems For Ronroco“, drtivý „Crime On the Bunny“ a inspiraci Pendereckim „Coronamorphia“, doplněné site-specific nahrávkou pořízenou před domem jeho rodičů. Toto vše vznikalo během koronavirové karantény; píšu o tom ostatně zde. Koncert úžasně gradoval, od lyrických melodií, přes ambient, až po noise. Kollar opět dokázal, jak mistrně dokáže pracovat se živou elektronikou a samply (zazněla i jedinečná Henriksenova trubka), neboť technice vdechuje lidský život. Jeho zvukové a melodické obrazy či střípky melodií, jež vrství a variuje, bych poslouchal hodiny a hodiny. A popsat jeho hudbu slovy je zhola nemožné…
Stejně tak nelze vyjádřit emoce, jež vytryskly při loučení. Tu sladko-slanou příchuť objetí a stisků rukou… a těšení!
A tak zvolávám s nadějí, která je nesmrtelná: Tak zase za rok!
(Foto: Veronika Židová, Adriána Šedová, Matúš Molnár, Peter Rosa)