Řecký jazz v příštím kroku
THE NEXT STEP QUARTET: At the ZOO
zvuk90%
obal90%
hudba90%
90%Průměrné skóre

Bubeníka Vassilise Podarase jsem tady na Jazzportu již představil, a to pod jménem Billy Pod v souvislosti s výtečným loňským albem „Drums To Heal Society“. Podaras je ale také členem souboru THE NEXT STEP QUARTET, který taktéž na aténském labelu Puzzlemusik vydal 5.června v pořadí třetí, živé album „At the ZOO“…

The Next Step Quartet vznikl před osmi lety na půdě Jónské univerzity v Korfu. Debutové album mu vyšlo v roce 2013, v sestavě rozšířené o saxofonistu Takise Paterelise. Druhé album, dokonce s dvěma saxofonisty (vedle Paterelise ještě Američan Tivon Pennicot, dvorní hráč Gregoryho Portera), spatřilo světlo světa o dva roky později. V roce 2016 Řekové získali 1.místo v kategorii malých skupin v jazzové soutěži International Made In New York, takže ještě jako kvinteto vystoupili v roli čestných umělců v Tribeca Performing Arts Center na Manhattanu. Hlásí se k inspiracím jako jsou Radiohead, Brad Mehldau, Bill Evans, Miles Davis a též Erik Satie.

Vedle již zmíněného bubeníka Vassilise Podarase, jenž se počátkem tohoto roku odstěhoval z Atén do Londýna, aby byl v centru jazzového kvasu v Evropě, kvarteto tvoří ještě kytarista Theodoris Kotsifas, pianista Yannis Papadopoulos a kontrabasista Ntimos Manos. Nové album vzniklo ze série vystoupení v aténském The ZOO baru v listopadu 2018. Vešlo se na něj šest skladeb, více či méně rozměrných. Úvodní „Two Steps“ je ta nejdelší (10:49) a jasně předzaznamenává vyznění celého alba – jde o navýsost vzrušující fúzi jazz-rocku, cool a hard bopu. Řízné frázování, unisono sazby kytary a piana, práce s dynamikou a výrazným tématem. Střídají se svižné pasáže s volnějšími, hluboce ponornými, kdy obvzlášť citlivě vyznívá rytmika s mnohdy ale nervními bicími, jež tak umocňují vnitřní pnutí. Po niterném sóle pianisty přijde zprvu jímavý part kytaristy, posléze narockovělé vyklenutí a gradované sólo. Následující „Remembrance“ na nevelké ploše (2:38) úchvatným způsobem spojuje lyrizující zvuk s notně našlápnutým jazz-rockem. V propracovanější míře pak kvarteto hněte podobnou materii ve více než osmiminutovém kousku „Mirror Self“, kde si sólo doslova zahrají i bicí. Antré ke kompozici „Nebbia“ obstarává lyrické duo piano a kontrabas hraný smyčcem, poté se odehrají nabité střety lyrické zvukomalebnosti s fusion výrazem, ze kterého se ale vyloupne skvostně sólující jazzová kytara. To v sedmiminutovce „Yet To Come“ se to zprvu zabarvuje středomořsky, v závěru útočí s rockovou zarputilostí; vynikající je tu též piano, ať už v sóle s neočekávatelnými postupy, nebo v doprovodu připomínajícím údery pěstí. Album uzavírá střídavě malebná a vypjatá, svěží a šťavnatá skladba „Slowness“ (9:32).

Zaručuji vám, že si to pak celé pustíte minimálně ještě jednou!

 

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..