V závěru loňského roku se objevila dvě alba, pod nimiž je podepsán švýcarský kontrabasista, improvizátor a skladatel DANIEL STUDER. Oba tituly vyšly na progresivní a neobyčejně agilní značce HatHut. Předesílám, že jsou velmi obtížně poslouchatelné; ovšem pokud se do (na první dojem nepřátelského) zvukového toku free jazzu, neidiomatické improvizace a aleatoriky ponoříte, čeká vás neobyčejný výlet do abstraktní hudební krajiny. Pravda, nikoli snové, a už vůbec příjemné, ale o to reálnější a působivější…
Daniel Studer Extended: For Strings & Piano
Daniel Studer (nar.1961 v Curychu) studoval a nasával svět jiné hudby v Římě (1981-1995), poté se vrátil do rodného města. Najdete ho v mnoha projektech, včetně elektronických či fúzí s jazykem, tancem či videem. Mezi jeho spolupracovníky figurují třeba Lester Bowie, John Butcher, Paolo Fresu, Steve Grossmann, Barney Kessel, Hans Koch, Joëlle Léandre, Magda Mays, Evan Parker, Elliot Sharp atd. Natočil jako lídr a sideman přes čtyřicítku alb.
Obě poslední alba, na nichž se Studer podílel, byla natočena živě; jedno v únoru 2018, druhé v dubnu téhož roku. Základem obou počinů je smyčcové trio, jež vedle Studera tvoří německý houslista Harald Kimmig (Steve Lacy, John Tchicai, Lee Konitz, Cecil Taylor…) a švýcarský violoncellista Alfred Zimmerlin (Peter K Frey, Michel Seigner, scéna soudobé vážné hudby). Na prvním recenzovaném albu „For Strings & Piano“ se Studerova formace jmenuje EXTENDED; jde o kvinteto, neboť ke zmíněnému triu se připojil francouzsko-japonský violista Frantz Loriot (Christoph Erb, Notebook Large Ensemble, Systematic Distortion Orchestra) a rakouský pianista Philip Zoubek (Frank Gratkowski, Thomas Lehn, Clayton Thomas, Paul Lytton). Téměř pětapadesátiminutovou plochu pokrývá devět skladeb. Úvodní „Comprimere“ (13:09) tvoří proměnlivá frekvence osamocených smyčcových vrypů a drúz, jež se posléze slijí v lety a pády, různě se vrství, stlačují, poté hroutí, dynamicky se vzdouvají či splihnou. Trilogie maličkostí, čili „Bagatelle 1-3“, střídají skřípavé, struhadlové, drcené tahy střídavé frekvence a hustoty s ambientní křehkostí či hravostí plnou života, umocněnou dynamickými klavírními úhozy. Druhou rozměrnou skladbou je tady „Operandi“ (14:25) s elektroakustickými nápodobami, škrkáním, mrmláním, kontrabasovými výhrůžkami, ústnatým preparovaným pianem, který občas zahlaholí naplno a nezkresleně, nechybí cezené dlouhé tóny, postupně rozdrásané do nahoty strun, dunění, klokotání, hroznění, erupce, znicotnění. Následuje „Verba 1“ s hysterickými a zpěněnými zvuky, „Verba 2“ je pravým opakem, sycena křehkou meditativností čtyřhlasých smyčců a znicotněním klavírních tónů, a „Verba 3“, hrubá a drsná. Album uzavírá rozpohybovaná skladba „Motus“ (8:41) s chrlením hysterických tónů, s jejich vířením a zahušťováním, kratičkým ztišením, po němž následuje doslova fyzické drcení zvuku, ve výsledku krutější než jakákoli hluková stěna!
Kimmig-Studer-Zimmerlin and George Lewis: S/T
Druhé album má na svědomí smyčcové trio KIMMIG-STUDER-ZIMMERLIN, které významně doplňuje americký improvizátor GEORGE LEWIS, výtečný freejazzový trombonista, jenž si rozumí i se živou elektronikou. Trio ostatně zhusta spolupracuje s mistry volné improvizace (John Butcher, Phil Minton, Eliott Sharp, Paul Lovens, Gerry Hemingway atd.); toto album, nazvané pouze jmény aktérů, je jejich páté, první s Lewisem. Portfolio tohoto instrumentalisty je obdivuhodné; hrál snad s každým, kdo na této scéně něco znamená (Evan Parker, Derek Bailey, Anthony Braxton, Bill Frisell, John Zorn, Wadada Leo Smith etc.).
Bezmála šestapadesátiminutová plocha alba je zaplněna urputně vypjatými i meditativními zvukovými plástvemi, také nepříjemnou drtí, již ale kvarteto nakonec dokáže prosít a změkčit. Tedy pokud chce. Ve všech skladbách probíhá vzájemná, propojená interakce všech tónů, byť disharmonických, mnohdy pouze fyzického charakteru. Tyto z materiálu nástrojů vyrvané, smýkavé, drnčivé, ryčné, drásavé zvuky prostupují úvodní devatenáctiminutovou skladbu „Very Nice“, aby se posléze slily ve zvukové vlny, řinoucí se do hluku i ticha, do nicoty i meditace. Trombón ústrojně zapadá, nevyčnívá, vydává přirozené a hlavně netradiční tóny, respektive zvuky, leckdy skrze pouhý dech hráče cezený přes nástroj. V „Seven Colors And Number Ten“ (12:21) navozuje čtveřice instrumentalistů až ambietní náladu, niternou, křehkou, lehkou jako vánek. Tetelí se vzduch. Trombón jej narušuje hmyzím lomozem. Před bouřkou? Ta nepřijde, ale zůstane zneklidnění. Naopak „Night Walk“ (12:03) je zvukovým náporem, hustým, drsným, naléhavým, zadírajícím se také pod kůži. O polovinu kratší „Natura Morta“ tvoří ambientní materie, vrásněná odspodu, proto vzlínající, niternou silou, až k znicotnění. Finále v podobě „Tactus And Tatum“ (6:21) je nekompromisně dravé, byť na chvíli impresionistické, s trombónovým sólem; poté se všichni protagonisté rozprchnou, přičemž se každý z nich hádá sám se sebou, drtí vše kolem sebe, klapou dřeváky minulosti, bez milosti, zpátky k běsnění…