Jak jsme vás již informovali, mezinárodní ALTAR DOUBLE QUINTET, vedený slovenskými istrumentalisty Lubošem Šrámkem a Nikolajem Nikitinem, vydal 20.března na značce Real Music House album „We Salute The Night“. Nahráváno bylo zčásti v New Yorku s americkou sestavou, v Praze pak s muzikanty z Evropy. A třeba portál sk.jazz.sk povýšil tuto nahrávku již nyní na Album roku 2020!
Slovo ALTAR znamená oltář; toto album se dá charakterizovat vskutku jako jazzový oltář. Vytvořili ho společně američtí a evropští hráči, došlo ke stmelení různých jazzových přístupů, zkušeností, víry, a vznikl tak univerzální hudební amalgám, v němž se mísí hard-bop, straight-ahead jazz, cool-jazz i vážná hudba. Album je proto sevřené, s jasným názorem, a nejen díky jednotící dvojici Luboš Šrámek (piano) a Nikolaj Nikitin (tenor a soprán sax), která se navíc autorsky podílí na pěti skladbách z osmi. Ve třech skladbách se k nim přidávají zkušení newyorští hráči Tom Harrell (trubka, křídlovka), Drew Gress (kontrabas) a Jonathan Blake (bicí), v ostatních pak maďarský trumpetista a křídlovkář Kornél-Fekete Kovács, který se střídá s Jurajem Bartošem, dále srbský kontrabasista Nenad Vasilić a rakouský bubeník Klemens Marktl.
Překvapilo mne, jak obě kvinteta hrají spíše pomalejší až baladické skladby, postavené na zvukomalbách, na témbrech převážně melodického souzvuku dechů, a přitom zachovávají místy až strhující tah a hutnost. Také sóla jsou spíše chorusy; nejsou tlačeny kupředu vypjatými emocemi, jako spíše lyrikou, ovšem z masa a krve. V této souvislosti jde opravdu o mimořádnou nahrávku, jež bude dozajista aspirovat na Album roku, a to nejen na Slovensku. Ovšem na druhou stranu je nutno dodat, že na nejvyšší post by měla dosáhnout spíše nahrávka, která jazz něčím dosud neslyšeným obohacuje. Ale to nic nemění na tom, že album „We Salute The Night“ je skvostem! Směle srovnatelným s nejlepšími nahrávkami komornějších souborů Charlese Minguse…
Nemá smysl odělovat tracky s tím či oním kvintetem. Album je kompaktní, s ujasněnou dramaturgií a estetikou. Otevírá ho „Kunzo“, šťavnatá hard-bopová jízda s řetězem strhujích sól. Nikitin zde válí na tenora; ostatně na sopránku dojde až v závěrečném tracku. Šrámek dokazuje, že se umí náležitě odvázat, byť je mu bližší spíše lyričtější uchopení kláves. V následující baladě „Rain“ se ze sytých barev dokáže rozpálit kontrabasista (Gress) a výtečná Harrellova křídlovka. Další balada, titulní „We Salute The Night“ (z pera legendárního Kennyho Wheelera), začíná nádherným duetem Bartoše se Šrámkem, posléze se z kompaktně hraného tématu vyloupnou klavírní a kontrabasové sólo (Vasilić). První absolutní vrchol přichází se svižnůstkou „Gipsy Moustache“; Harrellova trubka vykřeše balkánské napětí, v řízných sazbách se k němu přidá sax, zahustí to rytmika s podporou piana, jež se odpíchne k sólu, vystřídá ho eruptivní trubka, posléze tenor a nakonec bicí. Posluchač nestačí ani vydechnout. Přichází ale o to niternější, zahloubanější balada „Stayin´Alone“ (Kovács), s tesknou křídlovkou autora, hlubokým saxem, perlivým pianem, jež v souhře malují smutek i naději bohatými barvami. A je tu druhý top – „Smells Like MILF Spirit“; a jak by ne! Vypjatější zvuk odpovídá onomu akronymu v angličtině, jenž označuje sexuálně atraktivní starší ženy. Možná měl autor (Nikitin) na mysli něco jiného, ale já MILF znám díky všeználkovi Googlovi jen v tomto významu (film „Prci, prci, prcičky“, kde se údajně tento termín před více než dvaceti lety objevil poprvé masově, jsem neviděl). Chvílemi až brunátnost při opakování motivu, proměnlivá dynamika a rychlost, sekané fráze, kontrabas (Vasilić) drsným způsobem tvrdí muziku, vznětlivé a úderné bicí (Marktl), sólo Kovácsovy trubky a´la Miles Davis, zahuštěné piano, to vše mi k tématu sedí… Posluchač pak může vydechnout a ponořit se do melodicky vřelé skladby „Short Affair“, která ale (pozor!) vyvře nakonec v prudký tok se sóly. Album vrcholí nadmíru vydařenou fúzí barokní hudby s jazzem, setkáním Bacha s Nikitinem, kteří si padli do oka, v motetu „Jesu Meine Freude“ zkomponovaném ve třicátých letech 18.století. Zprvu v duetu sopránky a klavíru, poté téma vykružuje kontrabas, přidají se citlivé bicí, a pak už hrají v mistrně houstnoucím kontrapunktu všichni aktéři této nadčasové nádhery…
