Jak už jsme vás informovali, italsko-české trio MUH vydalo počátkem roku nové album. Dostalo tentokrát titul světelný – „A Step Into Light“. Vyšlo na Magrisově kansaském labelu JMood Records.
Pianista Roberto Magris, kontrabasista František Uhlíř a bubeník Jaromír Helešic natočili výborné album. Kolekce jedenácti skladeb je převážně autorská, vyjma tří standardů; čtyřikrát přispěl Magris, třikrát Uhlíř, na jedné se podíleli všichni tři rovnocenným dílem. Jde o pravověrnou dvanáctku „Our Blues“, zahranou svěže, s chutí, se sólovými chorusy, které ji naplňují beze zbytku. Standardům se asi žádné klasičtěji orientované jazzové trio nevyhne; naštěstí v případě MUH nejde o pouhou sázku na jistotu, ale o vlastní, osobité adaptace tisíckrát omílaného. Původně píseň „The Meaning Of the Blues“ v moderním jazzu proslavil Miles Davis s Gilem Evansem, Keith Jarrett ji zařadil na album „Standards“ (1983). Magris, Uhlíř a Helešic ji pojali jako polyfonii tří hlasů, z nichž každý téma rozvíjel po svém; kdyby se ale trochu zkrátila (asi tak o dvě minuty), čímž by zhutněla, líbila by se mi tahle verze více než ta Jarrettova. Právě těch optimálních šest a půl minuty má hned následující porterovka „What Is This Thing Called Love“, kterou tímto považuju za jeden z vrcholů alba. Swingující proud se dokáže rozlít až někam k Monkovi; piano se vzrušujícím způsobem toulá, dynamika i výraz se proměňují, kontrabasové sólo doslova žhne, bicí se pustí do piana. Třetím standardem je slavná strayhornovka „Lush Life“, balada, již nechá trio doslova rozkvést.
Co se týče výrazové i melodické rozmanitosti jsou ovšem stěžejní autorské kompozice. Album otevírá melodická Magrisova „A Step Into Light“, s projasněným a pohodovým pianem, plnokrevnou rytmikou a sóly plnými síly. Uhlířova balada „Waltz For Sonny“ je věnována trombonistovi Sonnymu Constanzovi, který s Uhlířem počátkem osmdesátých let hrál v mezinárodní sestavě Décziho Jazz Celluly. Autor tady také exceluje, včetně hry smyčcem, zatímco pianista se noří do niterně valčíkové romantiky. Po dramaticky vystavěné Magrisově „Continued Light“, ve které se vyznamená jako sólista také Helešic, následuje druhý vrchol alba – „Italy“. Magris samozřejmě tvaruje typicky italskou melodii a´la Nino Rota, přičemž ji notně zahušťuje; Uhlíř tu pak italské podloží jakoby vyhmatává. Obvzláště vynalézavým autorem se Uhlíř jeví být ve svižnůstce „Giulio“, jež pracuje s výrazným motivem a riffy, které skýtají živnou půdu pro excelentní sóla. Nechybí ani vděčná latina „Bosa Cosa“ s příchutí vzkypělé brazilské kávy (Uhlíř). Album vrcholí šťavnatým šestiminutovým Magrisovým majstrštykem „Here We Are“ s říznými sazbami, postupným houstnutím a gradací zvláště díky jeho klavíru; skladba vrcholí mistrovským kontrabasovým sólem se smyčcem. V tom je Uhlíř u nás patrně nepřekonatelným hráčem…