Mezinárodní polská soutěž pro nové tváře jazzového zpěvu Voicingers je v hledáčku slovenského labelu Hevhetia, takže vítězové ceny Grand Prix pak debutují právě zde. To je příklad i polské vokalistky Natalie Kordiak. Ta zvítězila v roce 2018 a v říjnu loňského roku se dokonce objevila v pražském Jazz Docku v rámci koncertního projektu Voicingers On Tour. NATALIA KORDIAK QUINTET tu představil debutové album „Bajka“…
Natalia Kordiak není klasickou jazzovou zpěvačkou. Mezi sedmi tracky najdete pouze dvě písně, neboť obsahují text, byť i tady je se slovy nakládáno spíše instrumentálně. Ano, Nataliin hlas je totiž dalším nástrojem; podobně, jako tomu bylo v případě třeba Ursuly Dudziak (ta ale hojně užívala elektroniku), Julie Tippetts či Normy Winstone, abych jmenoval ty stylotvorné, zásadní vokalistky v historii moderního jazzu. A Kordiak se jim, navzdory svému mládí, v podstatě vyrovná! Navíc je i ona obklopena výtečnými instrumentalisty, jako jsou Przemysław Chmiel (tenor a soprán sax), Mateusz Kołakowski (piano, rhodes) a rytmická dvojice Grzegorz Pałka (bicí) a Alan Wykpisz (kontrabas), kteří mimochodem působí též v triu pianisty Pawla Kaczmarczyka. Všichni tito protagonisté ztvárňují příběhy, které ale nejsou popisné, a už vůbec ne polopaticky uchopitelné, takže záleží pouze a jen na posluchači, jaký příběh se mu bude v tom samém čase odvíjet.
Již úvodní track „Niemiłosč“ přináší hutnou, značně rozvolněnou materii, v níž se přelévají i škubou a chvějí emoce, s duněním kontrabasu hraného smyčcem vespod. Práce kvinteta s dynamikou zvuku i proměnlivou intenzitou výrazu je podřízena emocím a citu, bez falše, s odzbrojující upřímností k posluchači a s vírou v posluchače. To je ostatně prubířským kamenem jazzu, a toho experimentálního obvzlášť. „Maria“ je první z oněch podivných písní, byť s textem; zde je to báseň „polské Sapfó“ Marie Pawlikovské-Jasnorzewské, autorky první poloviny 20.století. Tady je sice zpěv až příliš rozvolněný, takže občas slova naráží do uší, ale tím spíše si lze vychutnat sóla piana a sopránky. Následuje křehká, perlivá lyrika skladby „Mów“. Perlivé piano ostatně odstartuje nejdelší kompozici alba – „Polk“ (11:28). Jemný, vzletný i ponorný vokál a klavírní perly v elektrickém i akustickém třpytu dostanou zprvu příjemně pravidelné rytmické základy, ale pak zbrunátní v power-jazzovém proudu, který ale vyvrcholí do znicotnění, do náznaků a elektronické špíny. A poté se přivalí další vzepětí, jež korunuje strhující sólo na el.piano. „Bolero“ se odvíjí nikoli jako zpodobnění taneční, potažmo milostné vášně, ale jako příběh tanečníků, kteří vyhánějí ze svého nitra smutek. Druhou písní alba je „O miłości“, s vlastním textem zpěvačky. Bezmála devítiminutový tok, zrozený z něhy, cezený skrze emoce, vášně, rozervanost a odevzdání se, zdobí místy minimalistická přímočarost piana a vypjatá, až kvílivá sopránka. Album uzavírá titulní „Bajka“, v úvodu niterná, poté free-jazzově rozvolněná i ztišená až na dřeň vokálu, také lyrická, melodicky klenutá, ve finále improvizačně zahuštěná v narativním přetlaku.
Další z řady silných vokálních alb ve středoevropském prostoru!
