VILÉM SPILKA QUARTET vydal 19. listopadu na značce Indies Happy Trails druhé album. Zove se podivně – „Čekání na Toma“. Po všech stránkách výjimečný počin!
Začněme vizuální stránkou alba. Tu má na svědomí designer Richard Procházka a brněnský fotograf mezinárodního renomé Roman Franc; ten kapelu fotografoval již před třemi lety pro debut „Podvod – písně Honzy Nedvěda“. Franc objektivem svého fotoaparátu tentokrát pozoroval Toma, syna člena kvarteta, saxofonisty Radka Zapadla. Francovy bezprostřední fotky chlapce zaplňují výpravný booklet. Jenže: „Tom to nemá lehké. Vlastně možná má, ale lidé okolo něj nemají,“ doplňuje lídr a autor skladeb, kytarista Vilém Spilka.
„Žije totiž s poruchou autistického spektra a titulní skladba je právě o čekání na to, co se z něj vyloupne. Jestli nám něco řekne. Jestli bude chtít být součástí našeho světa…“ A protože příčiny vzniku této vývojové poruchy jsou nadále zahaleny tajemstvím, kvarteto se ve své hudbě pokouší „vykreslit mysteriózní náladu, kontrast mezi spontaneitou a organizovaností…“
Předesílám, že se to protagonistům navýsost podařilo. Nahrávka vznikla ve studiu brněnského Divadla na Orlí (Pavel Kunčar), masteringu se ujal Peter Beckmann z londýnského studia TechnologyWorks; ten má za sebou práci třeba pro Gregoryho Portera či Jamieho Culluma…
Album tvoří osm skvostných kompozic, v nichž vedle lídrovy rozkvetlé kytary a dynamické, citlivé i magmatické rytmiky, již tvoří kontrabasista Vlastimil Trllo a bubeník Martin Kleibl, kraluje coltraneovsky plnokrevný sopránsaxofon. V úvodním „Čekání na Toma“ dokáže sopránka z jímavého motivu vydolovat dravý proud, a to za pomoci kytarového zahuštění a bezmála nu-jazzově rytmického přediva. Folklórem načichlá skladbička „Ach dcerko, dcerko“ evokuje výlety Billa Frisella do Skalistých hor, zde ovšem na Moravu; Spilka hraje uvolněně, bez prázdných míst a gest, vynalézavě, se smyslem pro logickou výstavbu doprovodu i sóla, aniž by byla jeho hra předvídatelná. Následuje „Halí belí“, v níž se dětská bezelstnost a energie střídají s přemítáním a emocemi. Vrchol pro moje uši přichází s trackem č.4 „Devět koťat“ – zprvu kytarové záseky, minimalistický riff basy, víření bicích, přiznávky saxu, jakási nesmělost, posléze houstnutí, údernost bicích, naříkavá sopránka; dochází i k šťavnatému zrychlení a jazz-rockové jízdě s dominantní kytarou. Svižná hardbopovka „Jaromír Henderson“ pravděpodobně odkazuje k slavnému saxofonistovi Joeovi Hendersonovi, čemuž napovídá i rozvolněná pasáž téměř free-jazzově vypjatá. Nevšední výkon podává bubeník, který při následném zvolnění nebubnuje, ale hraje. Úžasností je taktéž „Rozhovor“, v němž se odehrává dialog napříč staletími; Spilkova kytara zní renesančně, kontrabas melodicky kvete, sax hladí, poté se vzepne ke strhujícímu sólu, jež ale i při erupci zůstává melodické. Jakoby se Coltrane ocitl někdy v 16.století. Pak se řízně rozezvučí „Muška“, pěkně na lidovou notečku, od podlahy! V závěru alba nakonec zvítězí jímavá balada „Levá noha“ s frisellovskou kytarou a sice melodickým, ale emotivně naléhavým saxofonovým sólem…
