Prešovský písničkář EDO KLENA vydal na jaře se svojí kapelou KLENOTY nové album, a to opět díky labelu Hevhetia. Dostalo titul „Vata“ a obsahuje 15 nových písní, zhusta reflektujících tu s nadsázkou, onde rebelantsky slovenskou, potažmo naši současnost…
Jde již o šestý titul vydaný na Hevhetii, včetně průřezového dvojalba s písněmi z let 2006-2011 a výtečného alba „Škaredý deň v Chujave“, jež jsem zde recenzoval.
„Názov Vata dostal preto, lebo ĺudia by sa radi mali jako vo vatičke a idúc za týmto cieĺom sa často nepozerajú na nikoho,“ vysvětluje Klena. „Alebo aj preto, že sa momentálne ocitáme čoraz viac v obkolesení samej vaty prázdnych slov a hlúpej bezobsažnej zábavy, ktorá z nás robí hlúpych a bezobsažných ĺudí.“
Edo Klena, který tu samozžejmě zpívá a hraje na akustickou i elektrickou kytaru, si dal ještě více záležet na rockových aranžích svých písní. Přitom se nechal inspirovat různými rockovými směry. Nápomocni jsou mu Lukáš Valkučák s elektrickou kytarou, jehož sóla jsou až lahůdková, bubeník Adam Kaščák a u basové kytary se střídají Jozef Marcin a Marcel Kokinčák. Navíc ve čtyřech písních hostuje jazzový trumpetista Jaroslav Janek a nechybí ani dvě dueta – s Katkou Koščovou a Katarínou Knechtovou. Album obsahuje bohatý booklet s texty a fotkami Eda Kleny ml.
Začnu téměř od konce. Nejsugestivnější písní celé kolekce je „Milión eur“ (track č.13). Kontrast Klenova mužného a žensky lahodného hlasu Knechtové ještě více umocňuje sdělení obsažené v písni. Ona suma peněz z titulu byla výše odměny nájemnému vrahovi, jenž po mafiánském způsobu popravil novináře Kuciaka a jeho snoubenku 21.února loňského roku. Jde o nesmírně silnou, až mrazivou výpověď slovenských občanů, kteří konečně zvedli hlavy a semknuli se proti zlu, proti prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater politiky….“Pálíme sviečky na mraze/vrah si počíta, vrah si počíta peniaze…“. A jak známo, vrah odhalen ještě nebyl, proto nakonec zavládla skepse…
Generační výpověď, a to s nadsázkou („Old School“), střídá rozhořčení nad dobrovolným zotročením lidí mobilními telefony (najazzlá píseň „Hlavne nerušiť“), s lhostejností většiny vůči fašistickým tendencím („Posledný nech zhasne“) či s pohodlným životem („Sobota“). Společně s prešovskou zpěvačkou Koščovou zpívá Klena o provinční ospalosti nedělních Atén na Torysou (jak je Prešov, hlavní město Šariše, nazýván) v nahořklém songu „Kde se dobře spieva“.
A pak jsou tu písně, jež zdobí navíc pestrý a umný instrumentální háv. V úvodní „Sloha, refrén, sólo“ se na ploše více než šesti minut mísí hutný rockový zvuk s art-rockem a v závěru i s vokály až pinkfloydovskými. Proměnlivý kytarový dvojhlas i jinde vytváří šťavnaté instrumentální plochy („Veĺká voda“), prudký, až garážový rock se střetává s najazzlou lyrikou, včetně hbitého kytarového sóla („Zhoríme“), rozjímání ústí v nu-jazzový nářez s brilantním sólem trubky („Zabili DJ“), zazní píseň ve stylu prvorepublikového šlágru o růžových brýlích („Druhé oči“) a dokonce tango („Samé otázky“). Pozoruhodné je spojení folk-rocku s finesami funk-rocku v titulní „Vatě“ (plus drtivý text: „…Je taká doba, je obdobie vaty,/chválime si cisárove nové šaty/Veĺkým prasiatkam sa od válova/nechce/a malé sa tlačia v zástupe,/chúdence…“). Závěrečná píseň „Bol som tu“ pak evokuje Klenovy folkové začátky.
A na konec si nechávám druhý vrchol alba – „Von zo systému“ (track č.12). Klena k písni říká: „Denne sme atakovaní správami o tragédiách a katastrofách. Vytvára sa dojem akéhosi neustáleho ohrozenia, či už zo strany iných náboženstiev, alebo iného spôsobu života, než je náš, takzvaný tradičný. Strach, jako nástroj manipulácie s jedincom je to, o čo tu ide.“ Kytarová krev prosakuje do slov „nalejme si čisté vodky…“, až to dusí; vysvobozením je zvolnění, jež nese poselství, jak z toho marasmu ven: „Nepočúvaj, nerob věci, čo robia ostatní všetci/Teraz je už vecou hlavnou vidieť srdcom, myslieť hlavou…“
