Žamboši mezi obrazy lásky, touhy, volnosti a pravdy

Žamboši mezi obrazy lásky, touhy, volnosti a pravdy

zvuk
100
obal, booklet
100
hudba
100
100

V prosinci vyšlo čtvrté album folkovému triu ŽAMBOŠI. Stalo se tak čtyři roky po předchozím („Pól nedostupnosti“) a skupina si ho vydala vlastním nákladem. Dostalo titul „Louvre“. Autor všech písní Jan Žamboch ke zvolenému názvu říká: „Ve stejnojmenné písni, která dala albu název, se zpívá ´Láska je Gauguin/Touha je Dalí/Volnost je Cézanne/Pravda je Goya´. Což je metafora tvorby zmíněných malířů, která se dá přirovnat k lásce, touze, volnosti a pravdě. Tyto čtyři věci celé album charakterizují.“

Písničkáře a kytaristu Jana Žambocha (na novince hraje ještě na ukulele a obdobu fujary – futujaru) není potřeba čtenářům JazzPortu představovat. Jeho mimořádně vydařenou sólovou desku pod pseudonymem Wolf Lost In The Poem „Nepřipoutaný“ jsem zde s nelíčeným nadšením před půldruhým rokem recenzoval. Že je také výtečným kytaristou, dokázal na albu „Guitar & Forest“ (2013). Od roku 2002 je ovšem vůdčím duchem vsetínské folkové úderky Žamboši; nejdříve v duu se Stanislavou Brahovou, dnes Žambochovou (akordeon, flétna, zpěv), a od roku 2009 s bubeníkem a perkusistou Jiřím Nedavavaškou. Jejich první dvě alba u Indies Scope Records získala cenu Anděl v kategorii Folk&country („To se to hraje“- 2006, „Přituhuje“- 2009), v nominacích se ocitl nyní i „Louvre“ (rozhodne se 5.března).

Nahrávka se zrodila, stejně jako ty předchozí, ve zlínském Studiu V v režii Marcela Gabriela a Petra Vavříka, kteří se na natáčení podíleli i jako instrumentalisté (Gariel bicí, Vavřík basa). Nechybějí ale další muzikanti: David Konvičný (cimbál), Petr Uvíra a Norbi Kovács (kytary), Milan Nytra (klávesy), Jan Divoký (trombón) či Alexandr Kunert (tuba).

Žamboši - Poustevnická

Žamboši mezi obrazy lásky, touhy, volnosti a pravdyBezmála hodinová 13-ti písňová kolekce řeší jako již tradičně mezilidské vztahy a lásku. Ale nejen toto. Zde víc než kdykoli předtím vytanou písničkářovy obavy o stav životního prostředí, strach z lidské nenávisti, mocichtivosti, malosti a morální ubohosti. A Žamboch není pouze citlivým glosátorem, je neobyčejně emocionálním (a trpícím) účastníkem všeho dění. Proto mne některé jeho písně zasahují na těch nejcitlivějších místech. V tom mi připomíná Jakuba Nohu, zvláště ve vypjatějších pasážích; např. v rockově vyhrocené písni „Hledali“, nebo v narativně hutných „Obrazech z Osijeku“, jež vycházejí z Nedavaškových zážitků z humanitární pomoci za války v bývalé Jugoslávii. Válečné téma nese také „Verdun“, na jehož melodii se podílela i Žambochová. Rytmus je valčíkový, což kontrastuje s jakousi zoufalou modlitbou vojáků; koneckonců o síle takového kontrastu věděl i Leonard Cohen a další velcí písničkáři („Vrávorá do spánku/Vrávorá naděje/Že ráno nebude zlý/Že všechno temný se/V dřímotách doděje/A zítra už bude líp…“). „Málem bych zapomněl“ je vzpomínkou na Žambochovu maminku, která už na tomto světě není; stesk vytryskne hned v úvodu při hutném ambientním zvuku, evokujícím mága Fennesze. „V šeravých pěšinách“, skvostná balada (také patřičně dlouhá – 7:17), zpracovává příběh dávného milostného trojúhelníku na Vsetíně, a to skrze vraždu adjunkta, kterého zastřelil pravděpodobně jeho nadřízený, protože mu chodil za ženou; má mimochodem pomník nad Horní Jasenkou. Ze Žambochovy písně se opravdu derou na světlo lidské běsi, a to i hudebně – vše je uvozeno opět ambientním zvukem, plným hrozivého tajemství; také melodie je silná a refrén se doslova zadírá pod kůži („Zpívá dlouhá hlaveň/Zpívá píseň zrádnou/Když tři milují se/Jeden musí padnout…“). Žamboši totiž nakládají s folkem, potažmo folk-rockem, navýsost kreativně, takže dokáží navodit tu správnou a hustou náladu podobně, jako to umějí soubory jazzové či art-rockové. Umějí ale také píseň odlehčit, takže posluchač může vydechnout a jen se kochat dixielandově a swingově zabarveným „Dýmem“ (zde exceluje Kovácsova kytara), chytlavými, krystalicky čistými folkovkami „Louvre“ a „Blackout“ (ta album uzavírá), akordeonem zhutnělé „Poustevnické“ (ta album otevírá) či rockovou hravostí ozvláštněnou ekologickou písní „O dunách“ (vliv Dire Straits?).

A jsme u trojlístku nejsilnějších songů. „Hanina káva je rozlitá“ vypovídá o domácím násilí vskutku vypjatě, naléhavě, až elektrizujícím způsobem… „Hanina káva je rozlitá/Sára si chladí dlaně ledem/Martina v ložnici má berle/Petřiny dveře na ni žárlí//A jejich milí klidně spí.“ Na to navazuje písňový výkřik „Sílu!“, věnovaný Václavu Havlovi; z rockově hustého, gradujícího toku vyhřezávají vyznání písničkářům (Karel Kryl, Pepa Streichl, Filip Topol), směs strachu a zoufalství nad tím, co se v naší společnosti nyní děje… „Váhám, zda přeci jen nedal jsem si nesplnitelný úkol/Zjistit, jakými že to nástroji má pravda a láska vyhrát…“. A konečně „V zahradě“ představuje niternou fúzi akustických a elektrických nástrojů, již zdobí drajv s flétnovým krajkovím.

Žamboši by si třetího Anděla rozhodně zasloužili. Držím palce!

Album můžete získat zde a nebo na koncertech apod.

Žamboši - V zahradě