V dubnu 2016 vystoupil na první koncertní přehlídce švýcarských avantgardních jazzových souborů Gamut Series v curyšském hudebním baru Amboss Rampe SILVAN SCHMID QUINTET. Téměř třiačtyřicetiminutový záznam setu tehdy třicetiletého trumpetisty a jeho sexteta vyšel před nedávnem na basilejském labelu Hat Hut Records/Hatology pod lakonickým názvem „At Gamut“.
Byť je Silvan Schmid mladým trumpetistou a skladatelem (nar.1986), již je vyzrálým a mazaným hudebníkem. Kvintetů je ve světě jazzu bezpočet, ale takových, kde basovou linku tvrdí violoncello a tuba, spočítáte na prstech jedné ruky (samozřejmě těch, jež nahrávají a jsou i jinak etablovaní na jazzové scéně). Jejich styl je označován jako lyrický free-jazz, což je přiléhavé. Schmid je žákem třeba takového Tilla Brönnera, takže lyrika mu není cizí. Je spoluzakladatelem ansámblu Gamut Kollektiv, který sdružuje osm výrazných osobností jazzové scény v Curychu. Schmid hraje také v nejrůznějších kapelách po Evropě, včetně London Improvisers Orchestra. Před rokem vydal vlastní debutové album“Spartituren“, a to v triu s basákem Xaverem Rüeggem a bubeníkem Vincentem Glanzmannem. Posledně jmenovaný hraje i na albu „At Gamut“…
Schmidovi spoluhráči patří k velkým nadějím švýcarského jazzu. Téměř o deset let mladší altsaxofonista Tapiwa Svosve je Schmidovým kolegou v Gamut Kollektivu, ale částečně žije také v Londýně a věnuje se i elektroakustickým experimentům. Violoncellista Silvan Jeger se zabývá též experimentálním popem a ambientem, často pro divadlo. Tubista Lucas Wirz je virtuózem i na basový trombon (studoval v Basileji u Adriena Mearse) a je členem Lucerne Jazz Orchestra. Již výše zmíněný bubeník Vincent Glanzmann má za sebou angažmá u newyorského avantgardisty Gerryho Hemingwaye a nyní vystupuje nejčastěji sólově nebo v aktivitách sdružení pro improvizovanou hudbu Moods Musicians Council.
Autorem všech šesti kompozic na albu je lídr Schmid. Hned úvodní „Motten“ duní hutným spodním basovým proudem, nad nímž se převaluje dvojhlas trubky a saxu. Postupně to nabírá na intenzitě, až valící se proud vyústí v úderný minimalistický riff. Minimalistická figura sytí hned od počátku skladbu „Spartitur II.“, kde v pozvolné gradaci exceluje altsax. Ve svém sólovém partu doputuje až k free-jazzové naléhavosti a v závěru ožije hravý duch Alberta Aylera. Kompozice „Ins Leere“ je příkladem volné improvizace, v níž všichni aktéři jakoby bloudí v neidiomatické rozvolněnosti. Posléze se ozve něco jako funerální pochod, nad nímž se převalují zmatené hlasy saxu a trubky. A poté přijde další změna, a to až black-metalová valivost a vznášející se part trubky. V závěru se vše vrátí ke ztišení. Následuje „Turn Into“ s antré zajíkavé trubky. Postupně se přidají další hlasy, ale v odsekávaných frázích. A pak se rozparádí trubka, občas se všechny dechy spojí do naléhavého souzvuku, a celé to graduje. Náhle osamí tuba ve strhujícím sóle, aby se pak všichni vrátili s free-jazzovou rozevlátostí, již zakončí sazbami bezmála bigbandové síly. „Spartitur I.“ se přímo nadouvá hutnými frázemi, jež se vrší jako zběsilé, ale přesto neumlčí hlavní part trubky; výtečné je také vypjaté sólo violoncella, podpořené bicími a tubou. Album vskutku pak vrcholí jedenáctiminutovou free-jazzovou parádou „In Bocca Al Lupo“, jež je zprvu hravě niterná, ale pomalu brunátní přívaly trubky, saxu a violoncella. Je to taková brutální lyrika (díky, Filipe!) s dynamickými, rytmickými i strukturálními změnami, s témbrovými plochami i kontrapunktickými střety a s úžasnými sóly trubky a violoncella. Radost poslouchat takový free-jazz!
