Koncert jazzového čtyřlístku PHOENIX QUARTET 18.října v zaplněném pardubickém Divadle29 byl výjimečný hned ze dvou důvodů – zaprvé faktem, že se vystoupení kapely natáčelo Alexejem Charvátem z vydavatelství Amplión Records, přičemž tento materiál dá vzniknou druhému albu kvarteta, zadruhé výtečnou formou muzikantů, jejich schopností tvořit kolektivně a volnou improvizací docílit tvaru skutečných kompozic. Phoenix Quartet tak navázal na bezmála tři roky staré debutové album, kdy se výraz Phoenix objevil zatím jen v titulu alba a kvarteto neslo jména svých členů – Michaela Nejtka, Pavla Hrubého, Jaromíra Honzáka a Daniela Šoltise. Tehdy natočili ve studiu tři hodiny materiálu, ze kterého vzešlo 55 minut hudby, z níž vznikla v podstatě konceptuální deska jednotné narace. Letos v létě se kvarteto, již pod křídly Fénixe, představilo na festivalu Dobršská brana v poněkud jiném světle. Chuť jeho hudby byla poněkud palčivější a kalnější výraznou příměsí čubčího lektvaru a free-jazzu, umocněnou zvukem Hrubého basklarinetu, který střídal se sopránsaxem. Basklarinet přitom na desce zcela chyběl, a na té další také nebude. Ovšem o to více vynikl Hrubý jako saxofonista, kdy jeho tenor oproti dravější sopránce působil téměř cool či west coast jazzově.
Kvarteto zahrálo dva sety, celkem osm skladeb, představujících 100 minut hudby. Z tohoto materiálu bude kapela společně s vydavatelem vybírat to nejzdařilejší na album, jež by mělo vyjít na jaře příštího roku. „Musím říct, že takový výdej energie a soustředění jsem s kapelou dlouho neměl, vždyť jsme den před Pardubicemi ještě odehráli opravdu parádní koncert v pražském Jazz Docku,“ sdělil mi po druhý den po koncertě Pavel Hrubý. „Prostě tahle disciplína, myslím tím volnou improvizaci, kdy se snažíme z ničeho v daný moment vytvořit smysluplnou kompozici, je dosti náročná a má velké nároky na všechny smysly člověka. Myslím si, že jsme s kvartetem dosáhli nové úrovně. Netlačíme a nehrajeme afektovaný, frenetický free jazz, i když nám nečiní problém ho zahrát, a když se to stane, tak je to jen součástí celku, není to cílem. Naopak jsme momentálně na opačném pólu, a to klidné, rovnovážné, přesto svobodné a totálně soustředěné hry, a nikdy nerezignujeme na harmonicko-melodický systém, který opracováváme ovšem po svém. Ten agresivně hysteričný free jazz mě už jako hráče příliš nepřitahuje a ve Phoenix kvartetu zobrazujeme protipól tomuto módnímu trendu, aniž bychom si to řekli. Jde to z nás přirozeně.“
Všichni čtyři muzikanti se střídali v úvodních partech skladeb, kdy nahazovali udičky motivků či jen nálady. Postupně se přidávali další, občas zněla dueta nebo tria. Ani na okamžik ale nikdo ze čtveřice nevypnul, byť zrovna nehrál, všichni se navzájem poslouchali a nikdo se netlačil dopředu na úkor toho druhého. Nejtek rád používal různé formy preparace svého klavíru a jeho sóla v sobě mísila klasickou hudbu, minimalismus, Thelonia Monka a Cecila Taylora. Elektronický keyboard užíval méně, a spíše na něm hledal neobvyklé barvy; třeba smyčcových nástrojů, jimiž ozvláštnoval zvuk kvarteta. Hrubého tenorsax zněl často přívětivě, teple, melodicky, někdy doslova hladil, v závěru do něj vstoupil John Coltrane; sopránka občas evokovala Jana Garbarka, sem tam Steva Lacyho. Ale aby bylo jasno – nešlo o napodobování, nýbrž o schopnost docílit stejně věrohodných lyrických či dramaticky vypjatých poloh. A rytmika? Jednoduše božská! Šoltis je dnes patrně tím nejcitlivěji a nejponorněji, zároveň ale nejdynamičtěji hrajícím bubeníkem v česko-slovenských luzích a hájích. A Honzák je náš – český – Mingus; jeho robustní, energický styl má v sobě zároveň až meditativní polohu, zvláště se smyčcem, i tu burácející, hutnou. Honzákova schopnost najít vždy ten nejrazantnější, a zároveň neotřelý riff je vskutku geniální!
Nezbývá, než se těšit na Fénixovo jaro…
(foto: Vladimír Sabo)