Na přelomu roku mohl díky slovenskému vydavatelství Hevhetia debutovat mladý polský jazzový zpěvák PRZEMEK KLECZKOWSKI. Jeho album „Time“ je pro mne učiněným zjevením!
Kleczkowski, absolvent Akademie hudby v Katovicích, je nejen neobyčejně nadějným vokalistou, ale také skladatelem a instrumentalistou (kytara, piano). Patří tak spíše mezi jazzové písničkáře, kterých je oproti ženským protějškům v současnosti kupodivu málo. Do jinak autorského alba zařadil pocty polskému jazzovému hitmakerovi a americkému rockovému rebelovi, čímž i naznačil zdroje vlastního vokálního výrazu. Ten se obejde bez kudrlinek, scatu či jakékoli formy vokalizování; Kleczkowského zpěv jde po slovech, takže je silně narativní; přitom je měkký, tvárný, procítěný, s niterným feelingem, aniž by ale jakkoli sklouzl do strojené přívětivosti a sirupovité lahodnosti. V jeho písních se také potkává cit pro lidovou hudbu, což je pro polský jazz poznávacím znamením. Kdybych měl Kleczkowského zařadit do nějaké množiny zpěváků, pak by tam nechyběl Randy Newman a nynější polská jednička Grzegorz Karnas. Aniž by ale někoho kopíroval; v každé písni, i té převzaté, je svůj, jedinečný.
Dalším triumfem zpěváka jsou výteční instrumentalisté jeho generace, jimiž se obklopil, aniž by ale rezignoval na vlastní hráčské schopnosti: kytarista Szymon Mika, kontrabasista Wojciech Śzwugier, bubeník Patryk Dobosz, pianista Franciszek Raczkowski, varhaník Grzegorz Dowgiallo a flétnistka Kasia Gacek-Duda.
Ovšem největším kladem alba je kvalitativní vyrovnanost všech devíti písní, sedmi autorských a dvou coververzí. Ty jsou na zcela opačném ideovém pólu, ale spojuje je osobité podání a výtečné instrumentální výkony. „Ballada o Tolku Bananie“ je původně ústřední píseň z polského televizního seriálu pro mládež „Stawiam na Tolka Banana“ z roku 1973, jejíž autorem je legendární saxofonista a skladatel Jerzy „Dudus“ Matuszkiewicz (ten mimochodem 10.dubna oslavil devadesátiny!). Tady je zpěvák vskutku narativní a jeho hlas má příznačně mladistvý pel. Sóla kytary a lyrického piana korunují zdařilé uchopení populární písně. V „Riders On The Storm“ se zpěvák sice vyznává z obdivu k Jimu Morrisonovi a The Doors, ale zpěv jakoby noří do větší hloubky a zároveň rozvolňuje melodii. Zachovává však perfektní výslovnost a intonaci. Poté se rozparádí muzikanti; nejdříve kytarista, posléze vše vygraduje strhujícím sólem hammondek, znějících rozvrásněně, zašpiněných acid-rockem…
Kleczkowského písně se vyznačují výraznou melodií, zpívané jsou buď anglicky, nebo častěji polsky. Instrumentálními sóly zde pak kralují Mika a Raczkowski; díky nim také písně gradují. Varhany podbarvují nebo vytvářejí riffy, rytmika často rozvolňuje, čímž vzniká vzrušující pnutí spodní vrstvy. Posluchač je pak překvapován s každou novou písní. A některé se dokonce vzdalují čitelné jazzové estetice, takže pestrost alba ještě více umocňují, aniž by ale narušily jeho sevřenost. V „Niechodź Hanuś“ jsou použity zdvojené perkuse místo bicích (Dobosz, Dowgiallo), jež společně s etnickou flétnou (Gacek-Duda je vynikající hráčkou s mezinárodními zkušenostmi na poli world-music) a andskou mandolinou ronroco (Mika) spojují vpravdě kongeniálním způsobem jazz s folklórem. „Cialo Znika“ svojí popově melodickou chytlavostí a způsobem zpěvu evokuje Marka Grechutu, což dotvrzují vyhrávky lidových houslí (Gacek-Duda). Nejvíce se jazzu vzdaluje pátý track „Wonder“, který je zprvu cele folkový, s akustickou kytarou; poté se nabalují rockové prvky, přičemž sólo piana je jazzové, s podmalbou varhan.
Nejlepší vokálně jazzové album, jaké jsem za poslední půlrok slyšel!
