Jedenatřicetiletý německý pianista Pablo Held pokračuje v oné lyričtější, avšak zároveň expresivní linii Bill Evans-Keith Jarrett-John Taylor. Již 12 let se svým triem rozostřuje hranici mezi kompozicí a improvizací. Dne 13.dubna vyšlo jejich desáté album, první na renomované britské značce Edition Records. Zove se příznačně „Investigations“ a PABLO HELD TRIO na něm ve svém zkoumání moderního komorního jazzu pokročilo o pěkný kus dál. Sám lídr označuje hudbu tria těmito třemi slovy: dobrodružná, upřímná, konverzační…
To by samozřejmě nebylo nic nového; tato slova by pasovala na desítky, ba stovky jazzových trií s klavírem po celém světě. Jenže tohle trio nejenže spolu hraje celou tu dobu v nezměněné sestavě, ale zachází s kompozicí a improvizací po svém, vskutku jedinečně. Proto s nimi také rád spolupracuje John Scofield či Chris Potter, neboť jsou zárukou neustrnutí. Vedle lídra, pianisty a skladatele Pabla Helda zde hrají kontrabasista Robert Landfermann a bubeník Jonas Burgwinkel.
Na ploše více než 45 minut je rozprostřeno osm Heldových autorských kompozic. Dvě z nich jsou jasnými odkazy buď k Billu Evansovi („Dr.Freeds“) či Jarrettovi („April Sonne“), a to včetně práce rytmiky. Ovšem poslouchají se náramně, takový jazz nikdy neurazí a je univerzálním jazykem od pólu k pólu. Ovšem hned v úvodu zní titulní (a nejdelší – 7:47) kompozice, a tady už se dějí učiněné zázraky! Tok se vytrvale proměňuje, trio udržuje napětí, mezi všemi třemi hlasy i uvnitř každého panuje obrovské pnutí. Neustálá překvapení korunují basové riffy, z nichž vytane osamocené sólo kontrabasu, piano posléze perlí, bicí ševelí, a všechno to postupně houstne, tryská, dynamika nabývá na intenzitě, zvuk na naléhavosti, triový proud získává tah, graduje, v závěru vybuchnou bicí. Oproti tomu „I´ll Dream Of Flowers“ se vyznačuje niterností a rozvolněností plnou tajemství. Klavírní hra připomíná svojí nejednoznačností pojetí britského kouzelníka Johna Taylora; košatí také tak avantgardně, kde se exprese mísí s impresemi a posluchač zažívá opojné dobrodružství. V závěru ústí snově do květnaté romantiky. „Yearning“ je klavírním gejzírem, umocněným vícevrstevnatou rytmikou; v půli se rytmika promění v pravidelný tep, nad nímž se rozkošatí touhou houstnoucí piano. Skladba „Stubborn“ se tvrdohlavě dere ke spojení hard-bopového piana s free-jazzem a soudobou vážnou hudbou; příslovečnou třešinkou na sytém dortu je navztekané kontrabasové sólo. „Birkenhain“ sytí rytmická hutnost, lyrické vzkypění a vzrušujícím způsobem variovaný výrazný motiv klavíru; místy to připomíná zvuk E.S.T. Závěrečnou kompozici „Haiku Kit“ překvapivě zahušťuje syntezátorový zvuk, čímž vznikají i lahodné souzvuky a nové barvy, napovídající možnou další cestu tria za jedinečným jazzem.
