Improvizační trio TELLEMARKK se konečně dočkalo regulérního alba! Na sklonku roku mu vyšlo na značce Amplión Records eponymní album. Sedm let stará deska, natočená na koncertě v plzeňské Staré synagoze, totiž nebyla oficiálním počinem tria. A nutno předeslat, a s nelíčenou radostí, že titul „Tellemarkk“ skrývá hudbu, jež i připraveného, s lecčíms obeznámeného jazzového posluchače překvapí. Včetně abstraktivní malby na přední straně obalu, jejíž autorkou je renomovaná pražská výtvarnice Kateřina Štenclová. Jen houšť takových coverů!
Na ploše 45 minut se odehrává malý zázrak! Není u nás, ale ani ve světě, zcela obvyklé, aby kompletně improvizovaná hudba, jen na základě lehce nahozeného aranžérského nápadu, motivu či riffu, splňovala nejpřísnější kompoziční kritéria. Aniž by ale pozbyla absolutní svobody vyjádření! Všichni tři instrumentalisté jsou rovnocenně a navýsost kongeniálně propojeni; violoncellistka a vokalistka Dorota Barová a perkusista (tabla, kanjira, frame drums apod.) a hráč na další etnické nástroje Tomáš Reindl dokáží organicky, nesmírně citlivě a zvukomalebně zapojovat živou elektroniku. Do ambientních oparů či naopak industriálních či elektroakustických zvuků pak basklarinet či sopránsax Pavla Hrubého vzrušujícím, místy až mysteriózním způsobem zapadá. Je evidentní, že trojice protagonistů za ta léta společného hraní nalezla společný jazyk, který je sice neotřelý a nejednoduchý, ale srozumitelný. Jakoby nalezla kód jakési prahudby, hudební prakontinet Gondwanu před rozdělením…
Každá z osmi skladeb alba je vskutku hudebním klenotem. Troufám si tvrdit, že v některých je tolik fines, že by to jiným stačilo na celé album. Takto na mne působí třeba sedmiminutový „Párový tanec šivy a šakti“, v jehož proměnlivém výrazovém proudění zachytíme ambientní páru, elektroakustické rytmické vrásnění, minimalistické repetice, indicky laděný mužský vokál (Reindl), industriální napětí; a do toho všeho se hluboko noří violoncello.
Leckdo by mohl namítnout, že užití ambientních výrazových prostředků je poněkud laciné a rozhodně neoriginální. V případě Tellemarkku ale nejde o ideové využití libozvučnosti, ale o stmelování hudební materie, z níž pak čitelněji vyvstávají akustické nástroje, byť mnohdy upravované elektronicky. V konečné fázi působí hudba čistě akustickým dojmem. Alespoň já ji tak vnímám – jako čistou, přirozenou. Což můj estetický zážitek ještě více umocňuje. Navíc bývá takový zvuk ještě překvapivým způsobem ozvláštněn; například v „Lulu“ se ozve melodika (Barová) a rámový buben, zatímco se v ambientním oblaku vznáší sopránka. Samozřejmě kombinace basklarinetu s ambientem překvapivá není, jako je tomu ve skladbě „Meditace s kouzelným prstenem“, ale Hrubého hra je tady prostě omamná!
Dalším nepřesléchnutelným rysem hudby Tellemarkku je práce s minimalistickými figurami ostinátního charakteru, jež tvoří podloží skladeb. Je tomu také v roztančené „Písni beze slov“ s plmokrevným ženským vokálem v sepětí s basklarinetem. Samozřejmě nemůže chybět etnická hudba, vytvářená adekvátními výrazovými prostředky. V „Tablascape“ jsou to indické rytmy s elektroakustickými proměnami a´la Sarathy Korwar ze stáje Ninja Tune. V „Zahorelo“ je to pro změnu cimbálová příchuť, procítěný vokál a jímavé violoncello evokující moravsko-slovenský folklór; avšak nejde o nápodobu, nýbrž o ducha lidové hudby, což je v jazzové hudbě nosnější než výrazové doslovnosti.
Na albu nechybí také vtip, odlehčení. Hned v úvodní skladbě „Kovárna“, která s nemalou silou pracuje s dronovým spodním proudem a zahušťováním rytmické struktury, jsou citovány sentence (pravděpodobně) z článků hudebních publicistů. V této souvislosti mne napadlo, že psát o takové hudbě je vlastně nemožné. Přesto se o to pokouším.
Album vrcholí skladbou „Nagual“, jež je inspirována šamanismem amerických Indiánů; polyrytmické předivo drobných perkusí, basový riff, sólový part sopránky a erupce hlasu dávají tušit, že se děje něco výjimečného…
Posluchač se tak může stát užaslým svědkem převtělení tří lidí v hudební kouzelníky!